pondělí 1. února 2016

Blízké setkání

Ondřej kráčí tmavou jeskyní. Lehce shrbený, ruce v kapsách, nespěchá. Není důvod. Vede ho hlas a Ondřej ví, kam ho vede. Už vidí ten průchod zalitý světlem, už slyší šumění větru v korunách stromů a šplouchání přílivu. Ví, že až tím otvorem proleze uvidí krásnou pláž obklopenou džunglí. Ne černou džunglí, nebezpečným pralesem, spíš rajskou zahradou. Bude to místo tak krásné a čisté, že by dokázalo v srdci většiny lidí vyvolat klid a mír. Ne tak v něm. Ondřej ví, že to tentokrát špatně skončí.

Nakonec musel prolézt. Hlas ho vede dál podél čáry přílivu. Ondřej jde. V podstatě už nežije. Jen čeká, až přestane. Jde čím dál pomaleji a čím dál shrbenější. Tahá nohy za sebou, takže nenechává jednotlivé stopy, ale dvě souvislé brázdy v písku. Nejradši by sebou pleskl o zem a skutečně počkal, až dodýchá. Je unavený. Jenže musí poslouchat. Vede ho ten hlas. Je to milý a dobrotivý hlas, Ondřejovi však leze krkem. 

Už tu není sám. Málem by na to zapomněl. Má se přece s někým potkat. Kdo to bude tentokrát? Někdo z jeho předků? Anděl strážný? Nebo třeba samotný Bůh? Kupodivu mu to není jedno. Nevkládá však do toho setkání žádné naděje, spíš na určité úrovni vědomí tuší, že to všechno jenom zhorší. Achjo. Proč se tomu nemůže vyhnout? Nejradši by sebou pleskl o zem...

 Ilustrační foto (Zdroj: LeilaSchmidt v licenci CC)

A pak ho uviděl. Je ještě daleko, ale okamžitě si uvědomil, že je malý. Vždyť je to ještě dítě. Copak má mluvit s dítětem? Avšak osoba se blíží a v Ondřejovi narůstá podezření, že toho kluka zná. Poznal ho. Hlas mu už zbytečně připomíná, že se dívá na sebe samého před dvaceti lety. Kluk je bosý, má na sobě modré pyžamko a v ruce drží medvídka Huga, jeho nejoblíbenějšího medvídka. Je to kýčovité. Hlas pokračuje: "Teď se můžeš se svým mladším já přivítat. Třeba ho obejmi." Ondřej stojí jak přibitý. "Můžete si povídat. Třeba o tom, jaký je život. Můžeš mu všechno vysvětlit. Jsi přece už starší a zkušený." "Drž klapačku," myslí si Ondřej. "Drž hubu, kurva! Tady se žádné láskyplné setkání konat nebude. Vždyť ten malej smrad brečí."

Ondřej moc dobře ví proč. Kluk brečí, protože ho vidí. Jaký je, co všechno způsobil a co všechno musel vydržet, že se v něm všechno usazuje. Kluk brečí, protože je Ondřej troska a protože se bojí, že ho s sebou strhne do záhuby. Protože je troska. Troska. A ten malý nechce být troska. Ondřejovi stoupá tlak, chytá ho amok. "Hej, ty malej blbečku, co si myslíš? Maloval sis všechno narůžovo, co? Myslel sis, že až se uvidíš v pětadvaceti letech, bude to úspěšný Ondřej, milující a milovaný. Že to nebude pouhý vnitřně rozervaný stín, co se ze všech sil snaží udržet status quo. Jenomže to ses, hošku, spletl. Semlelo nás to." Kluk mlčí, svírá medvídka a brečí. Ondřeje to rozzuřuje ještě víc. "Hele, a není to náhodou tebou? Tím, jaký jsi?! Všechno si pamatuješ, všechno si dáváš za vinu a ty tvoje blbé emoce. Jak jsem to měl, doprdele, hrát s takovou kartou?" Kluk mlčí, svírá medvídka a brečí.

"Mlčíš a řveš, protože pomalu nabíráme vodu a žádná loď na obzoru, co? Může to být ale ještě mnohem horší. Dám ti důvod řvát." Ondřej cítí, jak ho neznámá síla zvedá do vzduchu a pak s ním praští o zem. Udělá dva kotrmelce a leží jako zabitý. Bolí ho to, ale pociťuje taky uvolnění. Nemůže nic ovlivnit a ani se o to nesnaží. Síla ho opět zvedá a tentokrát ho vrhá proti stromům. Ondřej slyší praštění dřeva. Bolí ho to a moc dobře ví, že to bolí i toho malého. Dřepí, pořád svírá toho medvídka a brečí. Není to ten divoký, hysterický pláč, je to tichý a nekonečný pláč lítosti a strachu. Síla Ondřeje opět zvedá. Ondřej ví, že už naposledy. Všiml si těch skalisek, když šel kolem. Něco jako žula. Náraz je doprovázen praštěním kostí. Bolí ho to a vlastně je rád. Konečně leží na zemi. Tiše, uvolněně, bezprizorně.

Žádné komentáře:

Okomentovat