neděle 7. února 2016

Blízké setkání 2

První díl zde.

Ondřej se pomalu probouzel. Ne okamžitě. Spíš se mu pomalu obnovovaly všechny smysly tak, jako nabíhají systémy počítače po tvrdém restartu. Tento restart byl tvrdý. Až si myslel, že by to přece jen mohl být konec. Všechno se však odehrávalo pouze v jeho mysli. Byl to sen. Ondřej věděl, že i teď sní. Sen stále pokračuje. Netuší, jak dlouho už v tom písku leží, a ani ho to netrápí. Jen vnímá šumění moře, zvuky lesa, teplý písek pod sebou a lehký vítr, který si hraje s cípem jeho košile. Je mu líp, přesto nemá nejmenší chuť vstávat a o něco se snažit, dokonce ani jen otevřít oči.

Beztak tam bude sedět ten malý. Jeho mladší já. K tomu setkání nemělo dojít. Bylo to jako nastavené zrcadlo. Ondřej samozřejmě věděl, že se jeho život neubírá optimálním směrem, že v něm sice leccos funguje, ale že je tam taky řada věcí, které v pořádku nejsou. Už delší dobu se je snažil vytěsňovat. Sám v sobě si tak vytvářel systém Pandořiných skříněk. Setkání s jeho mladším já je všechny naráz otevřelo. Ondřej netušil, jak bude tato konfrontace palčivá.

Ilustrační foto (Zdroj: LeilaSchmidt v licenci CC)

Co bude dál? Až otevře oči, bude tam sedět ten malý a Ondřej se ho už nezbaví. Mohl by mu utéct, ale stejně by ho vždycky dohnal. Mohl by tak utíkat celý život. Takhle to nejde. Bude se s ním muset naučit žít. Ten malý za to přece nemůže. Vzali ho, chudáka, postavili na tuto blbou pláž a řekli mu: "Běž, potkáš tam člověka, ke kterému patříš." Tak šel a potkal jeho, musel si vyslechnout všechno, co mu řekl, a musel se taky dívat na jeho bolest. A teď tady beztak sedí, bojí se, ale nemůže odejít, protože jednoduše nemá kam.

Ondřej začíná pociťovat lítost. Ten malý čeká, že ho Ondřej někam povede, ale zároveň nevěří, že to bude správným směrem. Mohla by to být motivace dát všechno do pořádku? Pro někoho jiného snad ano. Pro člověka na vrcholu sil by byla hračka si vytvořit vztah k tomu malému dítěti v sobě. Člověk na vrcholu sil by si ten vztah ani vytvářet nemusel, už by ho měl. Pro Ondřeje to bude velmi těžké. Pomalu otevírá oči.

Bože, je to přesně tak, jak čekal. Ten malý tam sedí, stále drží medvídka Huga, hledí na něho a čeká, co udělá. Lítost se zabodla jak dýka do Ondřejova srdce. Má chuť ho obejmout. Pfff, slabost. Neudělá to. Něco ale udělat musí. Čas běží a oni na sebe jen tak koukají. Dělá mu to zle. Něco by měl asi říct, ale neví co, beztak se mu mluvit nechce. A ten malý mu taky nepomůže. Pořád mlčí. Ondřej se pomalu sbírá, nejdřív na kolena a pak i na nohy. "Pojď," je jediné, co ze sebe dostane.

Žádné komentáře:

Okomentovat