neděle 22. listopadu 2015

Viaje a España 2015: Monte Carlo Fail (Den 1)

Čiže čo? He? Čiže čo? Akože bysme němali spraviť dvetisíc kilometerov dlhý road trip do Barcelony? A prečo bychom němali? Jirka & Tomáš, špeciálná vec, s Ráďou sme zrobili. Viaje a España sa to volá. Púšťaj to tam, ty kokos. 

Už je to tak. Rok se ukázal jako dostatečně dlouhá doba na to, abychom zapomněli na všechny útrapy loňského tripu Via Italia a rozhodli se do toho jít znovu. Sestava totožná, filozofie podobná (k nějaké reflexi přeci jen došlo). A nakonec vůbec nevadilo, že jsme museli z pracovních důvodů odjezd posunout až na listopad.

Roztomilý kostelík v Monte Carlu (Foto: Tomáš).

 Koncentrace prďáckých aut je zde zvýšená (Foto: Tomáš).

Vlastně to nechápu. Drtivá většina našich spoluobčanů počká na červenec, kdy je i u nás horko jako v peci, pak sbalí kufry a odjede se smažit do ještě většího horka. My jsme teď měli možnost okusit jižní kraje v listopadu a mohu říct, že stran počasí to bylo mnohem, ale mnohem lepší než v létě. Zatímco v létě jsme byli věčně zpocení, ulepení a smradlaví, nyní jsme si užívali příjemných dvaceti stupňů, modrá obloha included. Dalo se chodit normálně v triku, v případě potřeby na sebe člověk hodil bundu. V neposlední řadě je nutno říct, že nižší teploty nesvědčí vlkům. Po celou dobu tohoto tripu jsme tak měli situaci plně pod kontrolou.

Ale začněme od začátku. První den naší dovolené nás čekala třináct set kilometrů dlouhá cesta do Monaka, přesněji řečeno do nedalekého francouzského města Menton. Motivováni možnosti vidět noční Monte Carlo, vyrazili jsme už ve čtyři hodiny ráno. Zvrácenost této ranní hodiny jsme si uvědomili už v Otrokovicích, kde nás stavěla hlídka "Pomáhat a chránit" evidentně na lovu lidí vracejících se z tahu. Nám nic vytknout nemohli. Snad jedině Ráďovy kecy typu: "Vy vypadáte, jak kdybyste mě chtěl tím svítícím klackem dobít."

 Na nábřeží jsme našli dlaždice s otisky nohou slavných fotbalistů (Foto: Tomáš).

Jedna z nich patřila Antonínu Panenkovi (Foto: Tomáš).

Cesta ubíhala. Jen místy nás z polospánku vytrhla nutnost návštěvy sociálního zařízení a v Itálii pak už i mýtné brány. Cestování autem je na západě šíleně drahé. Jakmile člověk vyjede z Rakouska, kde platí ještě milosrdných 8 EUR za Zehn Tage Vignette, ruku ze šrajtofle už nevytáhne. Za průjezd Itálií jsme zaplatili sprostých 65 EUR, a to nás to největší zlo ještě čekalo. Mýtné brány v Itálii totiž aspoň neotravují na každém kroku, jsou vždy stejné a fungují. Ve Francii jsme měli zažít ještě mnohem dementnější systém, o tom ale až v dalších dílech.
 
V Mentonu jsme měli zarezervovanou jednu noc v hotelu De Belgique. Bylo to typicky nízko nákladové zařízení. Přesto mě překvapilo, že tam při našem příjezdu nebyl vůbec žádný personál. Nakonec jsem jim musel zavolat. Dozvěděl jsem se přístupový kód do budovy hotelu, že máme ten a ten pokoj a že klíče jsou na pokoji v zámku. Zdarec. Pokoj nebyl z největších, sprchový kout neměl snad ani půl metru v průměru, a nebyl ani z nejčistších. Za ty prachy ale ještě dobré. Ten večer jsme stejně jsme jenom shodili bagáž a pospíchali do Monte Carla.
 
Noční Monte Carlo (Foto: Tomáš).

 Noční Monte Carlo (Foto: Tomáš).

V plánu bylo navštívit centrum města, které dle našich předpokladů mohlo být večer velice hezké. Nebyli bychom to ale my, aby šlo všechno hladce. Po krátkém proplétání úzkými uličkami Monte Carla jsme zaparkovali v jedněch garážích a že se teda půjdeme projít. Během chvíle jsme se dostali k pobřeží, krátce jsme se prošli podél pláží, ale celou dobu jsme si říkali: "To je jako ono?" Nakonec jsme museli projít kolem zastávky MHD se schematickým znázorněním dopravní sítě Monte Carla, abychom si uvědomili, že sice jsme ve správném městě, ale rozhodně ne v jeho centru. Na přesun však už nezbývaly síly. Bez toho jsme měli co dělat, abychom vůbec našli auto. Sightseeing středu Monte Carla jsme přesunuli na další den.

Žádné komentáře:

Okomentovat