čtvrtek 1. října 2015

Mým milovaným tanečním partnerkám

Září je měsícem nostalgie. Nevím, čím to je. Snad tím, že po létě, kdy člověk zpravidla užívá život plnými doušky a jede nadoraz, přichází podzimní uklidnění. Neberu to však negativně. Jsem šťastný jako snad nikdy dosud a nejlepší na tom je, že má minulost k tomu patří. Nostalgie mi umožňuje si uvědomit, jak krásný život dosud byl a že mi nedluží ani vindru. Letos, kromě tradiční organizace slučáku gymnázia, se u mě tato emoce projevuje ještě zvýšeným steskem po tanci. Návrat k aktivní kariéře samozřejmě už nepřichází v úvahu. Co mi však brání se zde aspoň vypsat a v myšlenkách vzpomenout na dny, kdy byl pro mě tanec nejdůležitější věcí na světe, a hlavně na holky, slečny a dámy, které pro mě neznamenaly o nic méně?

Katko! Asi jsi moje femme fatale de danse. Jak si jinak vysvětlit, že jsem s tebou tančil a účastnil se soutěží ve dvou nezávislých obdobích? Jak si jinak vysvětlit, že zatímco se ostatní holky z mého života už dávno vytratily nebo pomalu vytrácí, my dva se stále vídáme a (světedivse) někdy i jen tak pro zábavu tančíme? Začátky nebyly lehké a vlastně to nebylo lehké vůbec nikdy. Asi bych nemohl říct, že si dokonale rozumíme. Avšak snad pro tu dobu, co se známe, a pro to všechno, co o sobě víme, nás to pořád táhne k sobě. Děkuji, že tu pro mě stále jsi.

Kristinko! K tobě jsem upínal své naděje při odchodu na vysokou školu do Brna a vstupu do nového klubu. Byla jsi o tolik lepší než já a já doufal, že nás čeká strmý vzestup a spousta úspěchů. Nečekal. Tanec ti už nedával to, co dřív, a ty ses rozhodla se mu už dál nevěnovat. Tehdy jsem to nechápal a skoro jsem to obrečel. Teď už vím, že takový okamžik přijde do života většiny tanečníků. Nejde s tím nic dělat. Udělala jsi to nejrozumnější, cos mohla, skončila to hned. Mohli jsme se trápit spoustu měsíců a na konečném výsledku by to stejně nic nezměnilo. Děkuji, nikdy na tebe nezapomenu.


Peťko! S hrdostí vzpomínám na naše úspěchy, s hanbou vzpomínám na svoje chování a s láskou vzpomínám na tebe. Naše přístupy k tanci byly naprosto rozdílné. Tam, kde jsem já viděl logiku, přesnost a technickou dokonalost, jsi ty viděla emoce, výraz a prostou radost z tance. Pro mě v té době pouhý sport, pro tebe asi umění nebo nevím, jak to nazvat. Tvůj přístup byl každopádně lepší. Promiň, že jsem to tehdy nemohl vidět. A promiň mi i to všechno ostatní. Tančili jsme spolu půl roku. Je to dlouho? Očima našich úspěchů a výkonnostního zlepšení vlastně ano. Přesto to bylo až krutě krátké. Odešla jsi mi uprostřed rozdělané práce, ze stupňů vítězů. Vím proč, ale i tak mě to zasáhlo až do morku kostí. Děkuji, snad se zase někdy potkáme.



Danielko! Omlouvám se všem předchozím i nadcházejícím, ale to ty jsi byla ta nejlepší partnerka, co jsem kdy měl. Kdo ze mě dokázal dostat na parketě to nejlepší? Kdo se se mnou smál, když jsem měl dobrý den? Kdo se na mě smál, když jsem měl špatný den? Kdo se smál tak nějak pořád? Kdo mě dokázal setřít, když jsem létal příliš vysoko? Kdo mě dokázal vytáhnout, když jsem byl na dně? A především... Kdo dokázal po dva dlouhé roky úspěšně držet ruku na pokličce mých divokých emocí? Za tu dobu jsme se pohádali snad jenom jednou a to je neuvěřitelné. Mrzí mě, že jsem tě na konci tak zklamal. Ty ale víš, že v té době pro mě už nebylo jiné cesty. Musel jsem s tancem skončit. Stále tě však nosím v srdci. Moc dobře vím, že jsi byla nejlepší a že i kdybych tancoval dalších sto let, nikoho takového bych nenašel. Děkuji a přeji spoustu radosti s rodinou.

Míšo! Celé to bylo špatně a nebyla to tvoje chyba. Dal jsem ti naději, že ve mně najdeš tanečního partnera, pro kterého bude tanec znamenat to, co pro tebe, tj. první i poslední. Na to jsme se však potkali příliš pozdě. Po roční pauze a spoustě změn v osobním a především profesionálním životě pro mě nezůstal tanec ničím jiným než pouhým zdrojem frustrace. Ambice zůstaly, neumím být jiný, energie a radost z tance se ale bohužel vytratily. Víš, že jsem měl problém s tvým přístupem k některým věcem. Cítím to stále stejně. Přesto je mi moc líto, že to mezi námi takhle skončilo. Je mi to líto, protože vím, že kdybych byl tehdy o tři roky mladší, bylo by nejspíš všechno úplně jinak. A byli bychom vynikající taneční pár. Cítíš-li ke mně nenávist, prosím, odpusť. Já ti za vše děkuji a přeji mnoho úspěchů do další kariéry.


*Foto: archiv autora, taneční fotodrobečky, Pavel Stržínek.

1 komentář:

  1. Jiříku,
    děkuji mockrát! Krásně napsané, dojalo mě to :-)
    Moc Tě zdravím! D.

    OdpovědětVymazat