středa 9. září 2015

Jizerky 2015

Těžko tomu uvěřit. Navzdory vysokému pracovnímu nasazení jak v PSP tak doma, podařilo se mi přece jen na týden vypadnout z Přerova a užít si dovolené v přírodě Jizerských hor. Nebyl jsem tam sám. Vlastíku, děkuji moc za pozvání mezi partu úžasných lidí. Pozvání, které jsem byl v předešlých letech nucen z rozličných důvodů odmítat. Až letos konečně všechno klaplo. A bylo to bezva.

Pokud mě paměť nešálí, v Jizerkách jsem byl vůbec poprvé. Moje primární ambice však v poznávání jejich krás neležely. Jakkoli se na mně Vlastík předem snažil vymámit závazek pozvednutí turistické morálky pravidelnou účasti ve vrcholovém družstvu, odolával jsem a soustavně tvrdil, že první dva dny patrně celé prospím a ani potom se do nějakých extrémních výkonů nepoženu. Únava z posledních měsíců byla znát, hlavním cílem byl tedy odpočinek. Uspěl jsem? Částečně, to ale trošku předbíhám.

Jizerské hory jsou nádherné místo.

Popravdě řečeno, v pátek večer před odjezdem jsem vůbec dovolenkovou náladu neměl. Opouštěl jsem byt ve vrcholném stádiu rekonstrukce a přestože zůstával ve spolehlivých rukou nejlepšího kamaráda Toma, jen nerad jsem se vzdával absolutní kontroly nad probíhajícími pracemi. Byl jsem také naplněn obavami, zdalipak se ten můj dědeček automobil hecne a ve zdraví zvládne více než 300 km dlouhou štreku mezi Přerovem a Libercem. Obavy navíc zvyšoval fakt, že jsem měl v Brně nabírat Simču a Martina. Kdyby se něco pokazilo, stopovali bychom ve třech. Aspoň jsem teda doplnil provozní kapaliny a slíbil si, že pojedu slušně. Jak už to však na světě chodí, člověk míní... Ráno jsem trošku nestíhal a proto abych dojel na domluvený sraz aspoň rozumně včas, musel jsem jet opět jako dobytek. Veškeré obavy se však posléze ukázaly jako zbytečné, cesta ve společnosti přátel ubíhala příjemně, Pažout jel jak "voheň" a do Rudolfova u Liberce jsme tak dorazili naprosto v pořádku.
 
Plní sil před výletem.

 Skála s názvem Gorila připomíná gorilí hlavu tak nápadně, že jsem to poznal i já. U ostatních skalisek jsem míval problém.

 Kucí vopálený.

Vlastík je skalní příznivec turistiky. Ještě jsme neměli ani pořádně vybaleno a už obcházel hotel s mapou v ruce a vymýšlel celodeňáky. Se špatně skrývanou nostalgií přitom vzpomínal na časy, kdy se zde chodily i padesátky. Dlužno dodat, že se se všeobecným pochopením ze strany přítomných nesetkal. Bylo mi to trochu líto. Proto v momentě, kdy se během nedělního výletu na Královku lámal chleba a banda se měla rozdělit na divočáky a relaxující, rozhodl jsem se Vlastíka podpořit a stát se divočákem, zapomenuv přitom na všechna svá předsevzetí ohledně spaní a odpočinku. Tato příslušnost se pak se mnou táhla takřka celý týden, snad kromě jediného dne, kdy jsem vyměkl a skutečně dal přednost lenošení. Výlety však byly super. Viděli jsme spoustu krásných míst a i z hlediska sportovních výkonů byly některé poměrně výživné. Mám na mysli především výšlap na Smrk. Zde jsme se tak nahecovali, že jsme ten Nebeský žebřík prakticky vyběhli.

Nejen skalní turista, Vlastík je též fanatický příznivec různých polozapomenutých pomníčků. Nevím, o co v tomto případě jde. Počítám, že to nebude zkratka "císařský a královský".

 Mančaft.

 Pondělní vrcholové družstvo.

Náročné túry vyžadovaly zvýšený příjem energie. Pro jistotu jsme ji doplňovali dvojím způsobem, nadměrnou konzumací jídla a taky alkoholem. V obojím jsme se přitom mohli plně spolehnout na dodávky Honzy, majitele hotelu, ve kterém jsme bydleli. Ne, vážně, Hotel Rudolf v Rudolfově u Liberce mohu doporučit. Ubytování bylo moc fajn a jídlo bylo doslova výborné. Při této příležitosti nemohu nevzpomenout na legendární výkon, jehož jsme byli během jedné večeře svědky. Vlastík se znovu projevil jako skutečný hecíř a sežral tři a půl sedmi set gramových porcí špaget. V životě jsem nic podobného neviděl!! Padalo to do něho jak do bezedné studny. Moji kamarádi v Přerově dokážou ocenit špičkový výkon. Vlastíku, jsi slavný!!!

 Středeční výlet jsem prospal.

Další fotka ze středy.

 Čtvrtek mě však už zastihl v plné síle.

Kapitola sama pro sebe byly naše návštěvy libereckého plavečáku. A nemyslím tím teď aquapark Babylon. Ten bývá dle zkušeností z minulých let příliš narvaný a prý v něm není ani pořádný bazén, kde by se dalo plavat. My jsme pravidelně navštěvovali zařízení Bazén Liberec. Na jeho stránkách se můžete dočíst, že je zde nejdelší tobogán mezi Mnichovem a Moskvou. No, nemohu to posoudit, ten tobogán je však každopádně boží, a to je pouze jedna z mnoha přítomných atrakcí. Názorná ukázka je někdy lepší než tisíc slov, díky Adélčině vodotěsnému foťáku jsme mohli pár mokrých momentů zachytit.

Stříbrný tobogán byl jednoznačně nejnavštěvovanější atrakce.

 S vodotěsným foťákem se dají dělat i jiné blbiny.

 Například skupinovky na sto způsobů.

Večery patřily zpravidla hraní společenských her, zpívání songů a lehkému popíjení alkoholických nápojů. Osobně jsem toho moc nevydržel a několikrát jsem dokonce ostudně brzo odpadl a vyhodnotil spánek jakožto nejlepší řešení dané situace. Interpoluji-li však průběh večerů, které jsem bídně prospal, z večerů, kterých jsem se zúčastnil, počítám, že byla zábava. Tradicí posledních let bývá skládání alternativního textu na nápěv nějaké známé písničky. Textu, který by zachytil všechny podstatné momenty proběhlého týdne. Chvíli jsem si hrál s myšlenkou ho zde v plné verzi publikovat. Pro nezasvěcené by však byl tak jako tak nejspíš nesmyslný, jelikož obsahoval spoustu lehkých náznaků a narážek, které není možné jen tak rozklíčovat. Spokojte se tedy s tím, že jsme skládali na slavný song "Když se načančám" z pohádky "Co takhle svatba princi?" A že nám to docela šlo.

Poslední výlet - vodopád Černého potoka.

 Na špici Frýdlantského cimbuří.

 Nejvyšší hora Jizerek - Smrk.

Jen velmi nerad používám klišovitá slovní spojení typu "týden uběhl jako voda". Tento týden však skutečně uběhl jako voda a než jsme se nadáli, bylo nutné zvednout kotvy, nahodit motory našich vehiklů a vydat se domů. Co se mě týče, nevezl jsem si s sebou do Přerova jenom pytel špinavého prádla a spálené čelo. I jiné věci, v neposlední řadě zrelaxované tělo i mysl. Ty nejdůležitější je však stejně nejtěžší vyslovit, nebudu se o to proto ani pokoušet.

Žádné komentáře:

Okomentovat