pondělí 4. května 2015

Gloria in excelsis Deo (Turecký blackout - část II)

S mírným zpožděním vám přináším druhou část reportu ze služební cesty do Turecka. Celou dobu jsem čekal, až se dostanu ke zbytku fotek, šéf však teď bohužel odjel pro změnu do Ruska, takže se budu muset obejít bez nich. Budou-li stát za to, podělím se o ně posléze.

Kde jsem to skončil? Už vím... "Den třetí jsem zakončil s úpornou bolestí hlavy uprostřed tureckého blackoutu." A předtím jsem si trochu stěžoval na našeho obchodního zástupce. Bylo to pouze v obecné rovině, nyní budu již trochu konkrétnější. Plán na den čtvrtý a pátý byl následující: Odcestovat do Nigde, zde proměřit surovinovou mlýnici, poté se vrátit do Kayseri, dokončit měření, které jsme nestihli z důvodu výpadku proudu, a pak se uvidí. To vše za předpokladu, že elekřina opět pojede. Nevím, jak vy, ale já jsem to, také vzhledem k tomu, že jsme měli hotel v Kayseri zamluvený až do konce týdne, pochopil tak, že se v Nigde pouze otočíme a večer se vrátíme zpět do Kayseri. Vzdálenost těchto dvou měst je cca 130 km, tedy nic, co by nešlo zvládnout. Pochopili jsme to tak všichni, proto jsme se ráno sbalili pouze na jednodenní cestu a hotel jsme opustili bez check outu.

Cesta do Nigde vedla kolem zajímavých skalních útvarů (Foto: Marek)

První pytel cementu vyprodukovaný v Nigde (Foto: Marek)

Ne tak H. Až po cestě do Nigde nám ráčil sdělit, že nás tam čeká o jednu mlýnici víc, že se naše měření protáhne pravděpodobně až do pozdních večerních hodin a že tam tedy budeme nocovat a vrátíme se až ráno. Představa to nebyla nejpříjemnější. Ani tak nemluvím o samotné práci do večera, kvůli práci jsme tam koneckonců byli, jako spíš o skutečnosti, že jsme měli zůstat bůhvíjak dlouho bez kartáčku na zuby. Vzpomněl jsem si na jedno zlaté pravidlo, které snad už nikdy neporuším: Vždy je třeba mít s sebou kartáček na zuby, náhradní prádlo a ponožky. Nyní nám však nezbylo než na příslušnou adresu skrz zuby procedit jadrné kletby a nějak to přežít. Stačilo přitom otevřít hubu a kváknout.


Výhled z výškových budov cementárny byl opět impozantní (Foto: autor)

A nejen z výšky (Foto: autor)

Proud šel. Cementárna v Nigde si opět hučela svůl monotónní chorál a my se chystali na inspekci v surovinovém mlýně. Narozdíl od sedmdesátistupňového pekla v Kayseri zde mohlo být okolo 40 °C, což jsem považoval za snad až nezasloužený luxus. Potíž ležela jinde. Zatímco do mlýna v Kayseri se člověk dostával skrz manlocky přímo v plášti mlýna, v Nigde to bylo jinak. Do čela mlýna bývá zaústěno potrubí, kterým je podáván materiál. V tomto potrubí se asi dva metry od čela mlýna nacházel vstupní manlock. Tímto jsme se museli prosmýknout a pak se potrubím vykutálet na tvrdé ocelové koule v mlýně. Možná to zní hůře než to ve skutečnosti bylo, přesto jsme museli vyvinout úměrně větší akrobatické úsilí.

Jestliže jsem o cementových mlýnicích v Kayseri říkal, že se jedná o docela složité systémy, surovinka v Nigde byla ještě o level horší. Trubka sem, trubka tam, rozdvojky, roztrojky, pak zase zpátky... Trvalo nám dlouho než jsme se v tom zorientovali. Vzduchotechnická měření a odběr vzorků jsme také proto dokončili až kolem osmé hodiny večerní. A to nás čekala ještě druhá mlýnice. Do postele na místní závodní ubytovně jsme se tak dostali až kolem jedenácti. Unavení a nasraní. Proč nasraní? Během dne jsme se totiž dozvěděli, že nás čeká ještě celá jedna cementárna. Šestý den nás očekávali ve středomořském Mersinu.

Prostředí závodní ubytovny v Nigde (Foto: autor)

Jak to zamíchalo plánem na den pátý? Nepříjemně. Ráno jsme se měli vrátit do Kayseri, odhlásit se z ubytování, dokončit práci v cementárně a pak se přesunout do Mersinu. Ironií osudu vede cesta mezi Kayseri a Mersinem zase okolo Nigde. Měli jsme tak jezdit nahoru dolů jako pitomci. Do cementárny v Kayseri jsme dorazili asi kolem poledne. Odhadovali jsme přitom, že se zde zdržíme nejméně do šesté večerní. Byl to optimistický odhad. Po inspekci v druhém cementovém mlýně jsme příliš dlouho čekali na jeho restart, veškerá potřebná měření jsme tak dokončili až o půl deváté večer. A teď nás tedy čekala asi 450 km dlouhá cesta do Mersinu.

To byla kapitola sama o sobě. Nevyspaní, unavení, hladoví a nasraní museli jsme ještě trpět na ne vždy perfektních tureckých silnicích. Ovce nám běhaly přes cestu, psi nás pronásledovali a korunu tomu nasadil jak jinak než H., který v půli cesty, v momentě, kdy jsme měli konečně najet na kýženou dálnici, zjistil, že nemá elektronickou vinětu. Fffuuuuuu. Museli jsme se táhnout po okreskách. Do Mersinu jsme dorazili kolem druhé ranní, úplně hotoví.

Výhled z hotelového pokoje v Mersinu, bydlel jsem ve 37. patře (Foto: autor)

Mersinská cementárna je jedním slovem obrovská. Popravdě, ve srovnání s ní jsou naše závody jenom pískoviště. Naším úkolem zde bylo proměřit jednu menší linku. Při té příležitosti jsme se chtěli mrknout i na jeden náš stroj, který se zde právě instaluje. A k němu mám dokonce jednu příhodu, i když pouze zprostředkovanou.

M. B. (volně převyprávěno): "Montážní práce šly výborně. V rámci mé služebky se mělo dokončit už jen posledních pár věcí a já jsem se těšil, že bych snad mohl odletět i o den dřív. Nemohl. Další den se totiž Turci k práci nějak neměli. Až po chvíli jsem se dozvěděl, že má být nějaká slavnost. Prý nějaké posvěcení linky proti pracovním úrazům. Nevěděl jsem, co čekat, ale rozhodně jsem nečekal, že přivedou kozu, podříznou ji, její krví pokropí mlýn a pak ji upečou a sežerou."

To nám však bohužel asi o dva dny uteklo, i když bych si asi dal. Na nás čekala zase jenom práce. A málem to bylo ještě mnohem horší. Plant management jevil tendence, že když už vás tady máme, mohli byste se podívat i na další mlýnice. Těch mlýnic je tam asi šest, při tom pomyšlení se o mě pokoušely mdloby. K tomu však naštěstí nedošlo. Dokončili jsme tu menší linku, mrkli se ještě na jednu další a udělali pápá jak H., tak všem tureckým cementárnám.



Z procházky po Mersinu (Foto: autor)

Bylo kolem páté odpoledne, přijeli jsme na hotel a ještě se šli mrknout po Mersinu. Možná, kdybych nebyl tak utahaný, tak bych si to i užil. Tak jsem však netoužil po ničem jiném než se rozvalit do postele a nic nedělat. Byl Velký pátek, další den jsme už měli odlétat domů a já se už těšil. Římskokatolická liturgie Bílé soboty je výjimečně dlouhá, ale také výjimečně krásná. Zvlášť miluji ten okamžik, kdy se temný a ztichlý kostel rozsvítí, rozezvoní se zvony a varhany na plno zahlaholí 'Gloria in excelsis Deo'. Byl to hotový balzám na duši.

Žádné komentáře:

Okomentovat