středa 15. dubna 2015

Turecký blackout

Osud tomu chtěl, že jsem letošní předvelikonoční období strávil na své druhé služebce v Turecku. Cílem cesty naší trojčlenné skupiny byly tentokrát dvě cementárny ve městech Kayseri a Niğde. Měli jsme zde zkontrolovat stav několika mlýnic, abychom mohli později navrhnout nejoptimálnější možnost zvýšení jejich kapacity. Byla to výživná služebka, fyzicky velmi vyčerpávající. Jak tu teď doma sedím, mám úplně stejný pocit jako za starých časů, když jsem ještě závodně tancoval. Druhý den po soutěži jsem zpravidla býval takový unavený, s vláčnýma nohama a chtělo se mi spát. Stejně i teď, asi skrz všechny ty naběhané kilometry a vystoupané schody.

Na letišti v Kayseri (Foto: Marek)

Celé to začalo nevinně. Po příletu do Kayseri, někdy kolem páté hodiny odpolední, jsme se byli projít do centra města, které je samo o sobě velmi staré. Jeho historie prý sahá až k Chetitům. Měl se zde nacházet hrad ještě z římského období a také velká mešita. Obojí jsme si chtěli prohlédnout aspoň zvenku. K procházce jsme však měli i prozaičtější důvod, jídlo. Všechny cíle se nám podařilo naplnit měrou vrchovatou, na důkaz vám zde přináším pár fotek.

Mešita v Kayseri (Foto: Marek)

Místní pobočka Rybeny (Foto: autor)

Část opevnění hradu (Foto: autor)

Na druhý den jsme už měli začít pracovat. Po úvodním meetingu, na kterém jsme se dozvěděli, že je spousta věcí zase trošku jinak, než jsme čekali, jsme se byli podívat do provozu. Kulové mlýnice bývají docela složité. Skládají se z několika hlavních technologických součástí a potrubního sytému, který se zpravidla táhne přes několik pater. Předtím než zde člověk začne cokoli dělat, je dobré si celý komplex projít a vyjasnit si, kde se co nachází, kam která trubka vede. Zabralo nám to pár chvil a pak přišel on, H. Jeden z našich tureckých obchodních zástupců. Tento člověk je na našem oddělení živoucí legendou, dlužno dodat, že v nepříliš pozitivním smyslu slova. Došlo to dokonce tak daleko, že můj šéf zavedl pro všechny negativní profesní vlastnosti jednotku 1 H. Až na jednu výjimku dosud nikdo nedosáhl vyšší hodnoty než 1 mH. Sice jsem se snažil zbavit všech předsudků a udělat si obrázek sám, po týdenní komunikaci však mohu potvrdit, že se tyto legendy, ač trochu přehnané, v jádru skutečně zakládají na pravdě.

Zbytek druhého dne proběhl v klidu. Proměřili jsme vzduchotechniku na jedné ze dvou místních cementových mlýnic, nabrali nějaké vzorky a kolem půl šesté už odjížděli na hotel. Ve světle věcí budoucích to byl vskutku milosrdný čas. Skutečné překvapení přišlo až den třetí. Kluci zrovna prandtlovali někde na třídicím okruhu a já jsem běhal kolem vzorkování, když najednou mlýnice vypadla. Říkal jsem si, co blbnou? Crash stop a prohlídku mlýna jsme měli naplánovanou až na později. Proč to vypínají? Nebo to spadlo samo? I to se samozřejmě může stát. Řídicí systém má v sobě implementovanou spoustu blokačních podmínek. Narostly vibrace nebo teplota ložisek nad únosnou mez? Linka se sama vypne. Když jsem se však šel informovat, překvapilo mě zvláštní a na prostředí cementárny naprosto neobvyklé ticho. Vždyť nejede nic! Spadla celá cementárna. Hned mi bylo jasné, že problém musí být opravdu velký a že si na obnovení provozu možná nějaký čas počkáme. Realita byla ještě o level horší. Bez proudu totiž zůstala většina Turecka.

Z konstrukcí cementárny byl krásný výhled na okolní hory (Foto: autor)

Cementárna sama leží ve výšce cca 1200 m (Foto: autor)

Naše pracovní prostředí (Foto: autor)

Nevěděli jsme, co bude. Doomsayeři nám tvrdili, že při posledním výpadku takového rozsahu trvalo obnovení dodávek týden. Člověk si to snaží moc nepřipouštět, přesto jsem si všechno přepnul do úsporného režimu a zároveň doufal, že na hotelu bude diesel agregát. Celá situace měla na druhou stranu minimálně jednu výhodu. Shůry nám byl dodán nejlepší crash stop mlýnice, jaký jsme si mohli přát. O co se jedná? Při mletí materiálu v kulových mlýnicích je skrz vlastní tělo mlýna ventilátorem neustále přisáván vzduch. V závislosti na konkrétních podmínkách může sloužit k sušení či chlazení, u pneumatických mlýnic pak i k dopravě pomletého materiálu mimo mlýn. Důležité je, že v případě zastavení mlýna a pokračujícím chodu procesního ventilátoru vytáhne proudící vzduch část materiálu mimo mlýn. Při následné inspekci v mlýně by pak člověk pro mlecí křivku odebíral nerelevantní vzorky. Mlýnice se proto pro tyto účely vypíná pomocí tzv. crash stopu, kdy se všechno zastaví v jeden okamžik a natvrdo. S obsluhou mlýnice však tento postup někdy bývá složité domluvit. Z rozličných důvodů se chtějí aspoň částečně držet standardní odstavovací sekvence. To jsme my nyní nemuseli řešit. Výpadek proudu to vyřešil za nás.


Aspoň jsme si udělali pár selfíček, když už vypli ten proud (Foto: autor)

Nechali jsme si tedy otevřít manlocky, že se mrkneme dovnitř, trošku to tam poměříme a nabereme nějaké vzorky. Mělo to bohužel jeden háček. Při mletí cementu může teplota na výstupu z mlýna dosahovat až 120 °C. Za takového horka se tam jít nedá a chlazení za podmínek crash stopu probíhá velmi pomalu. Představte si ocelový válec o velikosti 4 x 14 m z jedné třetiny naplněný koulemi a rozpálený na sto stupňů. Výměna vzduchu přitom probíhá pouze přes dva otvory o velikost 30 x 50 cm. Ochlazení na rozumnou teplotu nějaký čas vezme. Co je to přitom rozumná teplota? Považujete za horko, když je venku 35 °C? Potom vás možná překvapí, že jsme tam museli vydržet nějakých 70-80 °C. V životě jsem se tak nepotil. Hleděli jsme proto udělat, co bylo nutné, a rychle vypadnout. I tak jsem z toho chytil takovou migrénu, jakou už dlouho ne.

Den třetí jsem tak zakončil s úpornou bolestí hlavy uprostřed tureckého blackoutu. Ráno nás čekal transport do Niğde a měření na místní surovinové mlýnici, pokud tedy přes noc zapnou proud.

... pokračování příště

Žádné komentáře:

Okomentovat