středa 4. března 2015

Pokora a statečnost

Jsou dvě vlastnosti, za kterými se prakticky celý svůj dospělý život s různým nasazením a se střídavými úspěchy ženu. Považuji je za vlastnosti výjimečné, vedou k očištění a přináší člověku sílu a zvláštní pokoj. Podobají se však vzácným motýlům. Je těžké je chytit a i když se to člověku podaří, není snadné je pak u sebe udržet při životě. Snadno umírají. Vlastní pýcha a strach je zabíjí.

Pokora vychází z vědomí vlastní nedokonalosti a úzce souvisí s vírou. Vždycky jsem se musel v duchu zasmát a politovat lidi, kteří mi vehementně tvrdili: "Já věřím sám v sebe." Na základě svojí empirické zkušenosti mohu podotknout, že se jednalo zejména o dámy s feministickým pohledem na svět, ale nejen o ty. Jejich společným jmenovatelem byla skutečnost, že svoji víru vyznávali velmi agresivně. Často se mě snažili přesvědčit o pravdivosti svého názoru a já se mnohdy nemohl zbavit dojmu, že potřebovali přesvědčit hlavně sami sebe. Bylo mi jich vždycky trošku líto.

Jsem samozřejmě dalek popírání prospěšnosti víry ve své vlastní schopnosti. Sám jsem svými známými považován za poměrně sebevědomého člověka. Uvědomuji si své kvality, avšak vím také o svých nedokonalostech. O své faktické omezenosti. Možná to bylo právě toto vědomí, které mě přivedlo k víře v někoho mnohem dokonalejšího, absolutně dokonalého. Nejsem si jistý, co to způsobilo. Víra je v prvé řadě emocionální záležitost. Člověk buď přítomnost Boží cítí a pak věří tak nějak samozřejmě, nebo necítí a pak ho nemohou přesvědčit žádná slova. Proto se ani já nikoho nesnažím přesvědčovat. Musí to přijít samo. Každopádně já...

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země.
I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho.
I v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých,
odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný.

... i když přiznávám, že to není vždycky cool. Proč o tom však vůbec mluvím? Chci tím říct, že když zmiňuji pokoru, tak mám na mysli především pokoru před tím Nejvyšším a nikoli před lidmi. K lidem se cítím být povinován pouze láskou a úctou. A to mi mimochodem teda taky moc nejde. Kolikrát už jsem pociťoval tu težce ovladatelnou touhu někomu rozbít hubu nebo ho aspoň pořádně psychicky vydeptat? Milionkrát a ne vždy zůstalo jenom u touhy. Ale vraťme se k tématu. Nejsem tedy zastáncem přílišné pokory vůči ostatním lidem. Proč? Protože člověk tady také musí nějak přežít, má nějaké touhy, sny a cíle, má odpovědnost vůči svým blízkým. Nic z toho se nebude dařit, pokud se bude věčně stavět do role něčího hadru a podržtašky. Naopak, musí bojovat tvrdě, stále však zůstat fér. 

Pokora před Bohem dává člověku sílu, jakkoli zvláštní se to může zdát. Je to nevyčerpatelný zdroj síly, protože už nespoléhá pouze sám na sebe. Je nad ním ještě jiná všemohoucí vůle, která myslí na jeho dobro, pracuje pro něj a nikdy ho neopustí. Síla, kterou nám dá pokora před Bohem, může být v některých případech doslova nezlomitelná. Uvedu jeden příklad:

Rubens: Svatý Petr (Zdroj: wikipedia.org)

Ať zvedne ruku, kdo nikdy neslyšel o Šimonovi Bar-Jonah a.k.a. sv. Petrovi. Byl to výjimečný člověk s obrovským darem, přesto se v jeho životě vyskytly i slabší chvilky:

Mt 26:31-35
Tu jim Ježíš řekl: "Vy všichni ode mne této noci odpadnete, neboť je psáno: 'Budu bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda.' Po svém vzkříšení však vás předejdu do Galileje." Na to mu řekl Petr: "Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy ne!" Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti, že ještě této noci, dřív než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš." Petr prohlásil: "I kdybych měl s tebou umřít, nezapřu tě." Podobně mluvili všichni učedníci.

Co tam od Petra slyšíme? Já, já, já. Jsem borec, všechno zvládnu. Spoléhal se pouze na sebe a jak to dopadlo, víme:

Mt 26:69-75
Petr seděl venku v nádvoří. Tu k němu přistoupila jedna služka a řekla: "I ty jsi byl s tím Galilejským Ježíšem!" Ale on přede všemi zapřel: "Nevím, co mluvíš." Vyšel k bráně, ale uviděla ho jiná a řekla těm, kdo tam byli: "Tenhle byl s tím Nazaretským Ježíšem." On znovu zapřel s přísahou: "Neznám toho člověka." Ale zakrátko přistoupili ti, kdo tam stáli, a řekli Petrovi: "Jistě i ty jsi z nich, vždyť i tvé nářečí tě prozrazuje!" Tu se začal zaklínat a zapřísahat: "Neznám toho člověka." Vtom zakokrhal kohout; tu se Petr rozpomněl na slova, která mu Ježíš řekl: 'Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.' Vyšel ven a hořce se rozplakal.


Caravaggio: Petrovo zapření (Zdroj: wikipedia.org)

O několik dní poté, po Kristově vzkříšení, to však byl už jiný Petr:

Jan 21:15-17
Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: "Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?" Odpověděl mu: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Pas mé beránky." Zeptal se ho podruhé: "Šimone, synu Janův, miluješ mne?" Odpověděl: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Buď pastýřem mých ovcí!" Zeptal se ho potřetí: "Šimone, synu Janův, máš mne rád?" Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: "Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád." Ježíš mu řekl: "Pas mé ovce!"

Zde už neslyšíme: 'Já, Šimon Petr, tě mám rád.' Naopak, Petr je pokorný: 'Nikoli já, ale ty, Pane, víš všecko. Víš, že jsem slabý, ale víš také, že tě mám rád. Dělám, co můžu.' A Kristus mu na to řekl: 'Pas mé ovce!' A Petr pásl. A byl to Kéfas - Petr. Skála, na které Kristus postavil svou církev a mocnosti pekelné ji nepřemohly. Málo lidí v celé historii lidstva mělo takovou sílu a dokázalo tak mnoho jako on.

Statečnost bych definoval jako jednání, které člověk úmyslně činí navzdory svému strachu. Dalo by se předpokládat, že má-li člověk pokoru, statečnost přijde automaticky, ale není tomu tak zcela. Je totiž pokora a pokora. Člověk může být pokorný buď jako otrok ve strachu nebo jako syn s vědomím, že si pro mě Otec přeje vždy jen to nejlepší. Pouze druhá možnost vede ke statečnosti.

Svatý Jiří v boji s drakem - symbol statečnosti (Zdroj: geograph.org.uk)

Když si tady tak čtu, co jsem napsal, vlastně se divím svým neustálým pochybnostem. Nepovažuji se za statečného člověka, mám v sobě milión různých strachů, především z vlastního selhání. Ve skutečnosti však není, čeho se bát. Bůh je stále se mnou a myslí to se mnou dobře. Už mnohokrát jsem si to ověřil v nejrůznějších krizových momentech. Nikdy jsem nezůstal a nikdy nezůstanu sám.

PS. Můžete zkusit hádat, proč jsem si pro dnešní článek vzal za příklad Sv. Jiřího a Sv. Petra :).

Žádné komentáře:

Okomentovat