pondělí 16. února 2015

Můj výlet do Turecka

Po prosincovém výletu do Tanzánie mě v únoru čekala další zahraniční služební cesta, tentokrát do tureckého Trabzonu. Co mám na své práci fakt rád? Že je všechno jiné, jenom ne rutinní a jednotvárná. Stále mi přináší nové výzvy. Jestliže jsme se měli v Tanzánii postarat o úspěšné zakončení jedné velké zakázky a uvést naše zařízení do provozu, v Turecku byl náš úkol zcela jiný. Náš stroj zde ještě nebyl namontován, nebyl ani vyroben a nebyl dokonce ani objednán. Naším cílem bylo jednak nashromáždit maximální množství informací o podmínkách provozu a požadavcích potenciálního zákazníka a jednak představit náš stroj v krátké prezentaci jako vhodné řešení pro danou aplikaci. Ale začněme hezky od začátku...

I služební cesta do Turecka měla jedno "poprvé". Zatímco do Tanzánie jsem jel ve společnosti svého šéfa, velmi zkušeného technologa a světoběžníka, do Turecka jsem cestoval s jedním kolegou z řad projektantů. Borec stejně  starý  mladý jako já, poprvé na služební cestě v zahraničí, poprvé letadlem. Navíc projektant, jakkoli inteligentní a erudovaný, o technologii a procesním inženýringu toho samozřejmě nemohl tolik vědět. Tyto záležitosti tedy byly pouze na mně. Poprvé pouze na mně.

A trable na sebe nenechaly dlouho čekat. Jaké je základní pravidlo služebních cest? Všechno je vždycky úplně jinak, než člověk před odjezdem předpokládal. Tentokrát se to mělo projevit už při naší cestě na místo. Nedlouho před naším odletem propukla ve Vídni slušná chumelenice. Zpočátku jsem byl pouze trochu nervózní. Čekal jsem nějaké zpoždění, ale v Istanbulu jsme měli na přestup poměrně dost času, takže jsem stále doufal, že to v pohodě zvládneme. Jak však minuty ubíhaly a my stále seděli ve Vídni, bylo nám čím dál víc jasné, že to v pohodě vůbec nebude. A minuty běžely dál a dál. Až nakonec dosáhly limitu, od kterého jsme zase mohli být dokonale klidní. Už nebylo, nad čím dumat. Let do Trabzonu jsme nemohli stihnout, i kdyby nás posadili do nadzvukového bitevníku.

Krásný výhled z hotelového okna v Çayeli (Foto: Petr S.)

Co bylo dál? Ještě jsem nikdy letadlo nezmeškal, ale přemýšlel jsem následovně: "Buď budeme mít štěstí a večer ještě něco do Trabzonu poletí. Nebo budeme muset letět až ráno a v tom případě se natvrdo ubytujeme v letištním hotelu." V případě druhé varianty bychom totiž promrhali hrozně moc času a ráno bychom museli přímo z letiště do provozu. A já jsem vůbec netoužil pracovat po noci strávené někde na lavičce v letištní hale. Štěstí jsme však nakonec měli. Asi hodinu po našem příchodu na istanbulský domestic terminál mělo odlétat další letadlo. Dostali jsme nové letenky, napsali našemu tureckému obchodnímu zástupci Tuğşanovi, že se zpozdíme, ověřili, že stihají přestoupit i naše kufry, a v klidu počkali na odlet.

Na tomto místě musím pochválit Turkish Airlines. Nejsem příliš velký cestovatel, nemohu moc porovnávat, avšak s Turkish Airlines jsem se celou dobu cítil dobře. V suchu a bezpečí jako s vložkami Always s křidélky :). Ne, vážně, jídlo v letadle bylo výborné, personál milý, příjemný a ochotný, informovanost skvělá. A v neposlední řadě není zdaleka samozřejmé, že vám při přestupu spojeném se zmeškáním spoje neztratí kufr. Některé aerolinky to zvládnou zpackat i na přímých letech.

Jedna z provozu (Foto: Petr S.)

Cíl naší cesty neležel přímo v Trabzonu, nýbrž v asi 100 kilometrů vzdáleném Çayeli. Během jízdy jsme se s Tuğşanem střídavě bavili o pracovních i civilních záležitostech. Na jednu stranu jsem se chtěl před zítřejší návštěvou podniku dozvědět co nejvíce informací, avšak zajímaly mě taky jiné věci. Např. že jsme projížděli městem Rize, ze kterého prý pochází současný turecký prezident Erdoğan. Také to bylo vidět, jeho obličej na nás koukal snad z každého kandelábru. Po příjezdu na hotel jsme zdvořile odmítli Tuğşanovo pozvání na večeři. Ne, že bych si snad něco nedal, avšak považovali jsme za rozumnější jít brzo spát, abychom byli ráno v plné síle. Večeře nás neminula příští den a byla výborná. Turecká kuchyně, nebo aspoň to, co jsme z ní okusili, mi chutnala. Chutnalo mi dokonce i v místní závodní jídelně. Minimálně oproti Tanzánii to bylo sto ku jedné.

Na hlavní vrátnici závodu na nás z obrázku přísným pohledem dohlížel Mustafa Kemal Atatürk, snad abychom neopisovali při vyplňování testu BOZP :). Pobavil mě také systém náhodného výběru příchozích pro osobní prohlídku. Člověk zalovil ve vaku a vytáhl pingpongový míček. Jestliže byl bílý, mohl jít dál, byl-li však oranžový, čekala ho prohlídka. Naštěstí jsem si vytáhl vždycky bílý, takže ani nevím, v čem spočívala. Některé věcí je možná lepší nevědět :).

Svůj pracovní výkon jsme zahájili v kanceláři půvabné Nihan. Vyslechli jsme si zde přednášku o zdejší technologii a vcelku záhy pochopili, že je to všechno opět trošku jinak, než se nám zdálo z tepla přerovských kanceláří. Že potřeby našeho potenciálního zákazníka asi nebude úplně jednoduché beze zbytku splnit. A že si vlastně zatím ani nedokážeme představit, že by se nová technologie dala nějak rozumně a udržitelně řídit. Naštěstí se další den situace více vyjasnila a přestala být tak horká. To už jsme však měli prostor pro budoucí linku zaměřený, vzorky materiálu odebrány a připravovali jsme se na závěrečnou diskuzní řež s místním vedením a předními inženýry.

Ještě jedna z hotelu (Foto: Petr S.)

Byl jsem nervózní, přiznám to bez zapírání. Měl jsem představit náš stroj asi desítce ostřílených pracovníků, z nichž každý měl tak třikrát víc zkušeností než já. O našem zařízení samozřejmě leccos vím, avšak nejsem strojař, některá zákoutí jeho konstrukce mi určitě i teď zůstávají tajemstvím. Na některé otázky jsem navíc znát odpověď ani nemohl. Bez melitelnosti suroviny můžete specifickou spotřebu energie na tunu materiálu jen odhadovat. Vrhl jsem se do toho však statečně a s Tuğşanovou pomocí jsme nakonec slavili úspěch. Chlapci vypadali spokojeně a dospěli jsme ke shodě i ohledně dalšího postupu. Byl jsem rád. Jednak proto, že jsme to měli za sebou, ale především proto, že to vypadá na byznys. V tomto pocitu mě utvrdila i použitá slova jednoho místního inženýra při loučení: "Hope to see you again soon." Načež mohu říct jen jediné: "So do I." Kdybych to měl totiž podtrhnout a sečíst, tak se mi v tom Turecku vlastně hodně líbilo.

Na cestě zpět do Trabzonu nás ještě Tuğşan vzal na jedno krásné místo. V Rize jsme zahnuli doleva směrem do kopců a asi po deseti minutách cesty serpentinami jsme se vyšplhali na návrší, kde stála restaurace. Tvořila ji v podstatě jenom jedna místnost ze všech stran ohraničená velkými okny. Důvod této konstrukce byl jednoduchý. Seděl-li totiž člověk uvnitř, mohl se podívat na jednu stranu, kde se mu naskytl jistě nádherný výhled na Černé moře. Když se podíval na druhou stranu, hleděl do hor. My jsme bohužel to štěstí neměli. Byla mlha, viditelnost mizerná. Avšak i tak jsme si tam dali výborný turecký čaj a baklavu. Tato konkrétní byla navíc trošku speciální svým tvarem. Bylo nám řečeno, že se baklava obvykle připravuje ve tvaru čtverců, zde ji však formují to trubiček. Tak jako tak byla moc dobrá :).

Restaurace na vrcholku kopce (Foto: Petr S.)

Náš pobyt v Turecku se chýlil ke konci. Zbývala poslední noc v Trabzonu a dopoledne pak už jen transport na letiště a odlet zpět směr Istanbul a Vídeň. Obtěžkáni koupeným čajem a suvenýry jsme dorazili do Přerova okolo desáté hodiny večerní. Z cesty mám dobrý pocit. Myslím, že jsme odvedli dobrou práci a doufám, že to povede k podpisu nějakého kontraktu. To se však ještě uvidí.

Žádné komentáře:

Okomentovat