neděle 11. ledna 2015

Příjemný večer ve vynikající společnosti

Ne, kupodivu nemám na mysli včerejší filmový večer s Tomem, ani páteční ples s Katkou a Zuzkou, i když obě tyto akce byly více než příjemné a o společnosti ani nemluvě. Minulý týden jsem zažil ještě něco výjimečnějšího.

Každý z nás si jistě prošel nějakým hudebním vývojem od dětství až po současnost. Postupem času poznáváme nové a nové interprety. Většina z nich jen tak projde okolo nás, aniž by nás oslovila. K jiným zahoříme intenzivní láskou, která postupem času vyprchá a nic po ní nezbude. Někteří však zůstanou. A je jich málo. To jsou ty staré lásky, které stále tiše doutnají v našem srdci a čekají na zapálení. Už je neposlouháme. Náš playlist se nachází mnohdy už úplně jinde, přesto však ve skrytu duše víme, že je stále milujeme. Pořád známe texty všech jejich písní nazpamět a kdyby snad měli někde poblíž koncert, bez váhání bychom obětovali čas i peníze, abychom je viděli naživo.

Moje maličkost prošla vývojem vcelku bouřlivým. Nikdy jsem nepatřil k těm, u kterých se příslušnost k určitému hudebnímu směru projevovala nějak navenek. Hadry s logem oblíbené kapely, punková číra nebo debilní pytlovité hip hop oblečení - to všechno šlo mimo mě. Ty správné decibely do sluchátek jsem si ale pouštěl o to vášnivěji. Přesto jsem prodělal několik zásadních obratů.

Jako desetiletý Jiříček bez dostatku financí a přístupu na internet jsem si musel vystačit s tím, co bylo doma. Z bohaté otcovy sbírky mě tehdy nejvíc oslovily americké rock'n rollové fláky od interpretů, jako byli Chubby Checker, Little Richard nebo Del Shannon, o rok nebo dva později se k nim přidali ještě Beatles. Na konci základky nejvíc frčeli Linkin Park, Eminem a Dan Landa. Býval jsem tehdy docela slušný hošík a možná právě proto jsem si vybral Eminema, přišel mi nejvíc kontroverzní. Koneckonců, pravdou je, že člověk si zamiluje cokoli, bude-li to poslouchat dostatečněkrát dokola. Na gymplu už jsem tak slušný nebyl. Od druháku jsme docela chlastali a co se hudby týče, všude kolem mě to tehdy bylo samý techno, trance a dramec (stále vás miluji, děti). Vliv elektronické hudby byl velmi silný, já jsem mu však odolal a postupem času začal stále více inklinovat k metalu. Nejdřívě to byli Nightwish, pak Sonata Arctica a částečně i Theatre of Tragedy. Existovala však jedna méně známá kapela, kterou jsem miloval víc než všechny dosud zmíněné dohromady. Její jméno si však nechám až na konec. Tento článek je totiž o ní.

Moje nejoblíběnější kapela (Zdroj: wikipedia.org)

V roce 2008 jsem odcházel na výšku do Brna a už jsem závodně tancoval. Tanec byl tehdy natolik zásadní část v mém životě, že mi "kecal" i do hudby. Poslouchal jsem tehdy taneční songy a v duchu si u toho představoval, že jsem mistr světa, tančím na Tokiu a všichni jsou ze mě úplně odvaření. Na metal bylo stále míň a míň času, až jsem jednoho dne zjistil, že jsem vlastně "vyměk". Teď poslouchám všechno a nic. Občas se mi sice stane, že zahořím (jako tudle s Freddiem:), většinu času však můj playlist tvoří písničky nejrůznějších stylů. Všechny by už navíc snesly označení oldies. Asi stárnu, či co.

Jedna metalová kapela však navždy zůstane v mém srdci. Je to finská kapela S E N T E N C E D. Před několika dny jsem jen tak brouzdal po YouTube a náhodou jsem narazil na kompletní nahrávku jejich závěrečného koncertu 'Buried Alive'. Tak jsem si zase zavzpomínal a zazpíval a byl to velice příjemný večer ve vskutku vynikající společnosti. Odkaz na celý koncert je zde, i sem však hodím pár jejich hitů.

Sentenced: Nepenthe (Zdroj: Century Media Records na YouTube)

Sentenced: No One There (Zdroj: Century Media Records na YouTube)

Sentenced: Cross My Heart And Hope To Die (Zdroj: sixpounder944 na YouTube)

Sentenced: End Of The Road (Zdroj: gt500sss na YouTube)

Žádné komentáře:

Okomentovat