neděle 28. prosince 2014

Můj výlet do Tanzánie

V předchozím článku jsem se zmínil, že jsem měl krátce před Vánocemi tu čest navštívit Tanzánii. Naším úkolem zde bylo uvést do provozu pneumatickou uhelnou mlýnici v jedné cementárně. V mnoha ohledech to přitom bylo moje poprvé. Byla to moje první zahraniční služební cesta v barvách PSP, první cesta mimo území Evropy, první cesta do Afriky a první cesta na jižní polokouli. Byl to můj první let a taky první služebka na pozici Process Engineer.

Co mě překvapilo, byly reakce mých přátel a známých. Všichni se vyjadřovali ve smyslu: „WOOOW!!! Ty jedeš do Tanzánie? Tak to je paráda. Pořádně si to tam užij.“ Snad jedině Tomáš dokázal pochopit, že tam nejedu na dovolenou a že to asi nebude úplně snadná práce. Že nás tam možná čeká pár průserů k řešení. A taky Lucka. Ta to rozsekla rezolutně: „Hlavně se nám, prosím, vrať. Jinak ten Fénix můžeme zavřít.“ Děkuji oběma za podporu a pochopení.

Týden před odletem byl docela hektický. Předně jsem se musel nechat naočkovat. Snažil jsem se přitom nemyslet na to, že vakcíny na břišní tyfus, meningitidu a hepatitidu A/B učinkují až po deseti dnech, zatímco já se do Afriky dostanu už za dní pět. Ale to nebylo všechno. V rámci technické přípravy bylo potřeba vyřídit asi milión věcí, včetně rychlokurzu ovládání frekvenčních měničů přes PC a podobných záležitostí, které mi dosud zůstávaly tajemstvím. No, ale skočil jsem do toho rovnýma nohama. Nic jiného mi koneckonců nezbývalo.

Songwe International Airport (Foto: Z. S.)

O technických záležitostech služební cesty se z pochopitelných důvodů nemohu moc rozepisovat. Mám-li to jednou větou shrnout, tak napíšu, že přes jisté nečekané potíže na straně zákazníka jsme po týdnu usilovné práce dokázali odjet s podepsanými papíry a stihnout Vánoce doma. Na následujících řádcích se pokusím popsat spíše ty civilní zážitky. Předpokládám, že do Tanzánie běžný český člověk nejezdí každým rokem, tak by to snad mohlo někoho zajímat.

Z Vídně do Dar es Salaamu (s přestupem v Istanbulu) jsme letěli s Turkish Airlines. Cesta nám zabrala asi 18 hodin čistého času včetně dvouhodinového časového posunu. Turkish Airlines hodnotím pozitivně. Zejména jídlo bylo výborné a navíc, turecké letušky byly na dlouhou dobu poslední vyloženě hezké holky, které jsem viděl. Další byly až jiné turecké letušky na cestě zpět:). A to nemá být nic proti nikomu, pouze jsem, narozdíl od mnoha mých kolegů, kteří měli před naším odletem řadu dvojsmyslných narážek, spíše na světlé holky. Proti gustu žádný dišputát.

V Dar es Salaamu jsme zažili první krizovou situaci. Naším cílem byla Mbeya, což je provinční město na západě Tanzánie, do kterého jsme měli letět s místní leteckou společností Fast Jet. Souhra zpoždění letu z Istanbulu, liknavého přístupu tanzánských imigračních úředníků (nečekal jsem moc, přesto jsem doufal ve víc) a malé časové rezervy nás dostala do solidního presu. Poté, co jsme zaplatili sprostých $250 a konečně tak zlegalizovali svůj pobyt v Tanzánii, nám nikde nechtěli dát letenku. Slečna za přepážkou nedokázala pochopit, že opravdu nemám firemní kreditní kartu, kterou byla letenka placena, a že neznám ani její číslo. Běhali jsme od jedné přepážky k druhé a vzduchem létala převážně slova začínající na k- a p-. Letadlo jsme nakonec stihli. Fakt, že jsme museli zbytečně projít přes dva check-iny a že nás k letadlu vezl autobus, na kterém jezdili snad už husiti, už pominu. Pozitivně naopak hodnotím, že se nám podařilo uhádat neplacení nadváhy zavazadel. Aspoň jsme tak ušetřili firmě pár dolarů:).

Vysoce účinný dynamický třídič PRESEP-LTRU 1100 (Foto: Z. S.)

Cementárna - vlevo nade mnou homogenizační silo, vedle cyklonový výměník, pod ním rotační pec s planetovým chladičem, vpravo odprašovací cyklon pro horké plyny z pece (Foto: Z. S.)

Co se počasí týče, v Dar es Salaamu byla hrozná prádelna. Pohybovali jsme se zde okolo páté hodiny ranní. Přesto zde mohlo být hodně přes 25 °C a zcela jistě 100% vlhkost. Vzduch se nehnul, nedal se dýchat. Počasí ve vnitrozemí nás proto velmi příjemně překvapilo. Na Songwe International Airport (velmi honosný název pro letiště, na které létaly pouze spoje Dar es Salaam a zpět) mohlo být kolem 18 °C, lehký vítr, zkrátka velmi příjemně.

Na letišti už nás čekal člověk s cedulkou „PSP“. Byl jsem na to zvědavý. Vždycky jsem si přál, aby na mě někdo na letišti čekal s cedulkou. Cítil jsem se jako ve filmu:). Po vyjasnění plánu na neděli nás odvezl do hotelu. Komunikace s Tanzánci většinou nebyla problém. Angličtina je zde jedním z úředních jazyků, všichni uměli anglicky velmi dobře. Přesto občas docházelo k nejasnostem způsobeným poněkud nezvyklou výslovností. Mého kolegy se jednou jeden montážník zeptal: „How is your waka?“ Po několika minutách komunikace se dozvěděl, že „waka“ znamená „work“ a že to vlastně byla jen zdvořilostní otázka. Horší už byla komunikace s jinými národnostmi. Nebo spíš jednou národností. Nebo to řeknu natvrdo: Ten Číňan mě strašně sral!! Nedokážu pochopit, jak si nadnárodní cementářská korporace může najmout člověka, který není schopen se domluvit anglicky. On sice používal anglická slovíčka, mluvil však stále čínsky. My jsme měli tu smůlu, že jsme s ním komunikovat museli, zbývající pracovníci ho vesměs ignorovali. Člověk potřeboval 40 minut, aby si s ním vyměnil dvě informace, z čehož jedna byla, že v noci pršelo.

I tohle se dalo potkat na silnici (Foto: autor)

Koho jsem si naopak oblíbil, byl indický programátor operačního systému Pravin. Velice sympatický člověk, se kterým se dalo o všem bavit. Probrali jsme Indii, Českou republiku, naše rodiny a zvyky, gastronomii a spoustu dalších věcí. Takže zdravím do Bombaje. Třeba se ještě někdy potkáme.

Hotel by na první pohled vynikající. Jednalo se o komplex budov umístěný v pustině uprostěd kávových plantáží. Prostředí bylo nádherné. Na druhý pohled jsem měl sice jisté výhrady ohledně čistoty, avšak byli jsme v Africe. Možná jsem zkrátka jen moc velká pusina. Mám-li ho srovnávat s kvalitou stravy a čistotou prostředí v cementárně... Ne, to se nedá srovnávat. V práci jsem se před každým jídlem v duchu pomodlil: „Bože, dej ať se z toho neposeru.“ Na hotelu byly tyto obavy naprosto zbytečné. Co už chybělo citelněji, byla klimatizace. Avšak po několika panáčcích slivovičky jsme usnuli jak mimina i přes to vedro a řvoucí cikády. A byl tam bazén. A já jsem neměl plavky. To mě štvalo.

Utengule Coffee Lodge (Foto: autor)

Utengule Coffee Lodge (Foto: autor)

Budoucí kávová plantáž (Foto: Z. S.)

Asi dvacetikilometrovou vzdálenost mezi hotelem a cementárnou jsme zdolávali ve velkoprostorovém Hyundai, které pro nás každé ráno přijelo. Bylo mi toho auta líto. Přestože jeho řidič zjevně nevládl plynem, motor byl permanentně pod otáčkami, tak bylo zřejmé, že na motor tento vůz nezemře. Mnohem dřív mu odejdou tlumiče. Český řidiči, vzdej chválu svým cestářům, protože ti dovolují jezdit na téměř dokonalých cestách, aspoň v porovnání se stavem v Tanzánii. Zde je to všude samá díra a koleje dosahují mnohdy dobrých 20 cm hloubky. Vozidlu také neprospělo, že nás jezdilo poměrně hodně. Několik Francouzů, dva Indové, my a pak ten Číňan. Někdy i 12 osob.

Hotel náležel k obci Utengule. To ani nebyla vesnice v pravém slova smyslu. Spíše se jednalo o velmi volnou a roztahanou skupinu domů bez nějakého vyhraněného centra. Něco jako některé horské vesničky u nás. Sem tam dům, ale spíš divočina. Cestou do cementárny jsme však každý den míjeli městečko Mbalizi. A to už byla Afrika, jak si ji asi každý představuje. Domky a chatrče namačkané na sebe, všude prach, davy lidí a hlavně bordel. Ani jsem se tam moc nepokoušel fotit, aby nás tam náhodou nezastavili a nesežrali. Jedno ráno, právě když jsme projížděli okolo, vyšel z jedné chatrče člověk v bílé zástěře celé od krve. Doteď doufám, že to byl jenom řezník:).

Utengule Coffee Lodge (Foto: autor)

Okolí Utengule Coffee Lodge (Foto: Z. S.)

Okolí Utengule Coffee Lodge (Foto: autor)

Jinak, co se dopravy týče, po zkušenostech z Itálie mám pocit, že stupeň prasení na silnicích je nepřímo úměrný hodnotě zeměpisné šířky. Na silnicích v Tanzánii panoval docela slušný zmatek (stáda dobytka included), a to jsme se nacházeli pouze "na venkově". Situaci ve městě, kde bývá asi řádově vyšší provoz, si ani nechci moc představovat. Ne, že bychom se někdy ocitli v nějaké nebezpečné situaci, pouze jsem nedokázal pochopit některé souvislosti v místních pravidlech. Řídit bych zde rozhodně nechtěl. Jezdí se navíc samozřejmě vlevo.

Věc, na kterou se nedá zapomenout, byla přítomnost hmyzu. Já obecně nemám s hmyzem problém, je-li rozumných rozměrů. Nevadí mi dokonce ani pavouci. Když se však všude okolo mě pohybují kobylky, kudlanky a podobná havěť o velikosti až 10 cm, svůj klid pozvolna ztrácím. Na hladkých ocelových konstrukcích v cementárně si jich člověk všímal nejvíc. Byla jich tam spousta. Zezačátku jsem se snažil dávat pozor, avšak postupem času, zvlášť když jsem spěchal, jsem je začal ignorovat. Na specifické křupnutí, které se ozvalo vždy, když moje těžká pracovní bota nějakou tu kobylku rozmázla, jsem se snažil co nejdřív zapomenout. Není to vůbec hezký zvuk. Snažím se nemyslet ani na hmyzí populaci na hotelu. Nepochybuji, že tam byli.

To vlevo nahoře je litrová PET láhev. Asi si tedy dokážete srovnat velikost. (Foto: autor)

To by bylo asi tak vše. Cesta zpět byla sice velmi únavná, v Dar es Salaamu jsme museli čekat celých 12 hodin, avšak byli jsme rádi, že přece jen stihneme prožít Vánoce v České republice. O kulturní rozdílnosti Tanzánie a Evropy snad nejlépe svědčí pocit, který jsem zažil po příletu do Istanbulu. Bylo to, jako bych už byl doma. A to byl teprve Istanbul. Rozdíl je to zkrátka obrovský a já musím říct, že přes všechny hezké zážitky a zajímavé a cenné zkušenosti, které jsem v Tanzánii prožil, mi dvakrát k srdci nepřirostla.

Žádné komentáře:

Okomentovat