neděle 9. listopadu 2014

Zjednodušit

Páteční pařba u Toma a včerejší podzimní počasí ve mně opět aktivovaly přemýšlivé nálady. A komu jinému se svěřit než svému blogísku? :) Příjmete proto takhle při neděli moje krátké ublinknutí.

Jedním z mnohých stavů mysli, které mi byly v pátek navozeny, se vyznačoval pochopením neuvěřitelné složitosti života. Myslím tím teď jeden konkrétní život, můj život. Můj čas. Úplně jsem se zděsil nad tím, kolik chvil denně promrhám naprosto zbytečně. A jak si tím dělám život složitý. Každá vteřina je přitom velmi drahá a jedinečná. Jedinečná!!! Pochopte mě správně. Nemám pocit, že by záležitosti, které během dne řeším, byly zbytečné. Chodím do práce, odpoledne se většinou věnuji děckám v Sokole, případně se učím cizí jazyky, čtu nebo píšu. Nebo jsem s kamarády. Nevnímám to jako prokrastinaci. Nejsem však u ničeho skutečně přítomen.

Moje hlava je plná sraček. Když jsem v práci, přemýšlím nad odpoledním tréninkem. Na tréninku si připomínám, že musím s autem do servisu. Když si čtu, přemýšlím, co budu řešit zítra v práci. A to je ještě ta optimističtější varianta. V horším případě myšlenkami jen tak bloumám okolo ničeho. A krása a kouzlo přítomného okamžiku je kde? Vy víte... Kdybych jen tak dokázal vnímat každou chvíli v životě a vážit si jí! Koneckonců, kdo ví, která chvíle bude ta poslední? Byl by to jednoduchý a šťastný život. Sám si ho však dělám složitý a plný starostí. Žiju v budoucnosti a v budoucnosti budu žít zase v budoucnosti. Místo toho, abych se soustředil na brumlání svého Pažouta, padající podzimní listí nebo krásu Eliščiných očí, když spolu tancujeme, tak řeším, co bude zítra. A úplně zbytečně. "Vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti."


Ilustrační obrázek (Zdroj: wikipedia.org)

A pak je tu ovšem vlastnictví. Zkuste si sami udělat malý test. Podívejte se po místnosti, ve které se nacházíte, a zkuste v myšlenkách vyhodit všechny věci, které skutečně nepotřebujete. (Předpokládám, že jste v místnosti, kde vám většina věcí říká pane). Kolik věcí by tam po této čistce zůstalo? Když jsem to samé dělal ve svém pokoji, zjistil jsem, že nepotřebuji vlastně skoro nic. A jak úžasně osvobozující by bylo se všech těch zbytečností zbavit a nemít je. A kolik prostoru by najednou zůstalo pro ty skutečně důležité věci. Třeba bych konečně zalil i ten pepřinec, co mám za oknem.

Žádné komentáře:

Okomentovat