čtvrtek 11. září 2014

O úskalích vykání a tykání

Jeden lehký hejt takhle při čtvrtku.

Jelikož jsem už od mládí vychováván k úctě ke starším a výše postaveným, naprosto respektuji společenský řád založený na vykání a tykání. Ať už se seznámím s kýmkoli, prakticky vždycky začínám vykáním, a to i u osob značně mladších než jsem sám. Jednoduše aplikuji princip: Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim. Jsem samozřejmě velmi přístupný systému "já vykám staršímu, starší tyká mě", ale rozhodně nejsem rád, když mi tyká kdejaký floutek, pokud mu to sám nenabídnu. 

Problém nastává postupem času. S dotyčným se začínáme znát lépe a dříve či později přijde na řadu otázka tykání. Nebráním se tomu. Přesto má tato dohoda vždycky poněkud hořkou příchuť. Blíží se totiž trapas. 

O několik dní později se potkáváme znovu a já si zpravidla zaboha nemůžu vzpomenout, jestli jsme si už opravdu potykali nebo jestli se mi to zdálo. V duchu proklínám svoji děravou hlavu a při komunikaci lavíruji někde na pomezí, které je charakterizováno obojetnými výrazy typu "zdravím!" nebo ležérním "nashle...". Je to mrtvý bod a není z něho pomoci. Neexistuje nic, podle čeho by se dalo poznat, kde je pravda. Většinou to tedy musím nechat vyhnít a počkat, dokud moje trapnost nebude natolik očividná, že se nade mnou dotyčný slituje a potykání provedeme znovu. "Však už si tykáme, ne? Proč mi vykáš?" "Jo, jasně, já jsem zapomněl." Míra trapnosti byla dovršena, byl jsem vysvobozen.

Tato záležitost mě štve tím víc, že jinak mám výbornou paměť. Do detailu si pamatuji události dávno minulé a ani šprtání věcí "nazpaměť" mi nikdy nedělalo problém. Jakto teda, že si nejsem schopný vzpomenout, jestli jsem si s tímto frantou opravdu potykal nebo ne? Jakto, že jsem vždycky tak nejistý, když se prakticky ve všech případech později ukáže, že jsem měl pravdu a trapasil jsem zbytečně. 

Jsou chvíle, kdy veškeré bytí jest útrpné...

"Pane vachmajstr, voni jsou hlava!" Aspoň že už neonikáme (Foto: Josef Kubát na YouTube).

Žádné komentáře:

Okomentovat