pondělí 28. července 2014

Via Italia 2014: Žumpa (Den 2)

Den 1 jsme zakončili v kukuřičném poli kdesi u Benátek pokoušíce se usnout a trochu se prospat. Krutě jsme pohořeli. My, co jsme leželi venku, jsme totiž měli prakticky pouze dvě možnosti. Buď jsme mohli umřít vedrem zabaleni do spacáků, nebo jsme se mohli odkrýt, což by však naše těla vystavilo všudypřítomným komárům. Obě možnosti byly neslučitelné s klidným spánkem. Ležel jsem a trpěl jsem, protože jsem se bláhově domníval, že ostatní klidně spí. Nechtěl jsem je budit. Kolem čtvrté hodiny ranní však moje utrpení přesáhlo hranice snesitelnosti, vylezl jsem ze spacáku ven, komáři nekomáři. To už se však dral z oktávy i Ráďa. Relativní četnost sprostých slov v našem slovníku se přitom limitně blížila 100 %. Den 2 pro nás právě začal.

Z této kruté noci si odnášíme jedno zásadní ponaučení. Budeme-li příště chtít spát venku, musíme my a vnější okolí splnit dvě základní podmínky. Předně musí být chladno. Když je venku 28 °C, není možné spát ve spacáku. Je proto nutné hledat spíše výše položená místa, např. někde v Alpách nebo Apeninách. Druhou podmínkou je dodržení alespoň základní hygieny. Když se člověk nachází v civilizaci a je smradlavý, zpocený a ulepený, tak ztrácí svou vlastní důstojnost. A když nemám důstojnost, "tak se můžu na všechno vysrat a jet dom."

V tuto chvíli bylo nutné získat zpět ztracenou důstojnost. Přestože jsme se lehce opláchli vodou z kanystru už v tom kukuřičném poli, úplného míru a pokoje jsme mohli dosáhnout pouze pomocí sprchy. Kde hledat v Itálii dostupnou sprchu? Ano, na pláži. Ve čtyři hodiny ráno se proto vydáváme do nejbližšího přímořského letoviska, kterým se nám zdálo být Lido di Jesolo. Přestože máme unaveného řidiče, jeho nasranost eliminuje riziko mikrospánku na minimum. Do Jesola se proto dostáváme v pořádku kolem páté hodiny. Nacházíme pláž a nacházíme i sprchu. Samotné osprchování je však problematičtější než se původně zdálo. Jak se má člověk osprchovat v otevřené sprše, když kolem chodí lidi? Nevěřil jsem, že v takové hodině mezi psem a vlkem (o vlcích bude ještě také řeč:) budou na pláži lidé, ale ano, byli. Nebylo jich tam mnoho, ale byli. Celá akce proto musela být provedena rychle. Stáli jsme kolem sprchy jako tři veteráni a čekali na vhodnou příležitost. V momentě, kdy nebyl nikdo v dohledu, ze sebe jeden z nás serval šaty a vletěl do sprchy. Měl na to tak minutu. Jestli v tu chvíli stál v okolních hotelích někdo v okně, musel se dobře bavit.

Costa Fascinosa v benátském přístavu (Foto: Tomáš R.)

Se znovunabytou důstojností je všechno tak nějak veselejší, nicméně stále není vyřešena naše únava a nevyspanost. Odjíždíme směr Benátky. Tomáš podřimuje, já regulérně chrápu na sedadle spolujezdce, ale i Ráďa za volantem už usíná. V Mestre proto zastavujeme a dáváme si hodinku na prospání. Déle to stejně nevydržíme, v autě se spát nedá.

Plán pro následující chvíle je jednoduchý. Chceme najít nádraží v Mestre, tam zaparkovat a do centra Benátek dojet vlakem. Naše GPS navigace (dále jen Lišák) je však trochu zmatená, špatně odbočujeme a už nás to táhne po Via Liberta přímo ke Kanálu Grande. Smiřujeme se proto s tím, že za parkování utratíme majlant a pokračujeme dále (stejně není, kde se otočit).

Benátky

Po krátké prohlídce benátského přístavu, kde zrovna kotví výletní parník Costa Fascinosa, se vydáváme směrem k Ponte di Rialto a dál k Piazza San Marco. Naštěstí se nám daří po cestě natrefit na informační centrum, kde za mrzký peníz kupujeme mapu. Je to tak jednodušší.

Kanál Grande, tady už to smrdí fest (Foto: Tomáš R.)

Na Benátkách obecně nás asi nejvíc překvapil všudypřítomný bordel a smrad z kanálu, i když ten se asi dal čekat. Ráďa celou dobu nemluví o ničem jiném než o smradu, špíně, žumpě a zku*vených Italech. Všude se válí odpadky a plavou i v kanále samotném. Dalším zklamáním jsou lidé. Až později poznáváme, že v celé Itálii lze poměrně snadno rozlišit domorodce od turistů. Nevím, jak je to možné, ale v Benátkách jsou obě skupiny tvořeny většinou vyloženě nehezkými lidmi a nemyslím tím pouze vzhled. O holkách raději ani nemluvím. Pomalu se smiřujeme s tím, že na této dovolené naše oči s libostí spočinou pouze na památkách. Situace je však později zachráněna. Co se mě týče, nejpozději po našem pobytu v Casale Marittimo všechny nelichotivé poznámky o zdejších holkách odvolávám. Řím to pak už jen potvrzuje. Ale o tom ještě bude řeč.

Ponte di Rialto (Foto: Autor)

V Benátkách se nedá bydlet. Ne, vážně, nebydlel bych tady, i kdyby mi zde dávali byt zadarmo. Fakt to tu smrdí a jsou tu i další problémy. Když jsme se například stavovali v mekovi na jídle, chtěl jsem si odskočit na záchod. Pominu-li smrad, nemohl jsem si nevšimnout, že záchody a umyvadla špatně odtékají a že je tu prostě vlhko. Nebydlel bych tady. Je to smradlavá díra, zkrátka žumpa. Na druhou stranu, Benátky své kouzlo jistě mají. Je to spleť úzkých uliček lemovaných krásnými domy a pak je tu kanál a gondoliéři a Dóžecí palác na Náměstí sv. Marka a Ponto di Rialto. Když si člověk před návštěvou stříkne pod nos parfém a odmyslí si davy škaredých lidí, může pocítit i jistou dávku romantiky.

Kolem jedné hodiny odpolední platíme sprostých 10 éček parkovacímu automatu a odjíždíme směrem na Lago di Garda, kde chceme najít nějaký kemp a pořádně se osprchovat a vyspat. Další takovou noc bychom totiž už asi nerozdýchali. Shodujeme se na tom, že jestli to bude všude v Itálii vypadat jako v Benátkách, tak to bude stát za pěkné hovno, ale snažíme se nad tím moc nepřemýšlet.

Krizový management u Lago di Garda

Do Gardy se dostáváme až někdy okolo 18. hodiny. Nejedeme totiž po dálnici a až posléze zjišťujeme, že to zde není jako u nás, kde člověk může většinu času frčet devadesát. Zde prakticky neexistuje prostor mezi městy. Zástavba je podél celé cesty a s tím jsou samozřejmě spojena i neustálá rychlostní omezení. Po cestě opět zažíváme několik dopravních situací, kdy nám zůstává rozum stát. V Itálii neplatí ani elementární pravidla. Budu o tom ještě mluvit.

Náměstí sv. Marka (Foto: nevímkdo)

Náš plán je v tuto chvíli jednoduchý. Potřebujeme najít kemp, kde bychom mohli hlavu složit a taky se potřebujeme najíst. Opět však narážíme na problémy. Všude je buď plno, nebo požadují takové ceny, které za ubytování v kempu rozhodně dávat nechceme. Probíhá to vždycky stejně. Ráďa zajíždí na parkoviště, my s Tomem vyskakujeme a jdeme se poptat na recepci. Po vyslechnutí podmínek vždycky řeknu něco ve smyslu: "OK, thank you. But we must consult your conditions with the third person. We will be back." Je mi přitom jasné, co nám Ráďa řekne: "Cože? 86 éček za bungalov v nějakym posranym kempu? Jako halóóó...!!" A jedeme dál.

Nakonec mi nezbývá než koupit mobilní data a podívat se po nějakém noclehu na internetu. Nacházím čtyřhvězdičkový hotel Montresor Tower v Bussolengu, kde údajně nabízí třílůžkový pokoj za 70 éček. To bychom v tuto chvíli už byli ochotni přijmout. Zvlášť za čtyři hvězdy. Po krátkém hledání nakonec hotel nacházíme a když se jdu zeptat na recepci, zjišťuji, že internet nelhal. Recepční je tu navíc velmi příjemná (oproti těm prdelím v kempech) a doporučuje nám i blízkou pizzerii, kde bychom mohli utišit hlad. Jako bonus se navíc posléze dozvídáme, že zde dostaneme vstupenky do zábavního parku Gardaland za zvýhodněnou cenu. Co víc si přát?

Konečně jsme našli útočiště, jsme zachránění (Foto: Mr. Samospoušť)

Nedovedete si představit, jaké blaho člověk zažívá, když se může bezmála po 48 hodinách prakticky beze spánku, špinavý a zpocený pořádně osprchovat a zalehnout do čistě povlečené a vonící postele. Je to nirvána.

Žádné komentáře:

Okomentovat