středa 30. července 2014

Via Italia 2014: Silnější pes m*dá (Den 4)

Poučeni z předchozího nezdaru přečkáváme druhou noc pod širákem v klidu. Naspali jsme krásných pět hodin a jsme tak opět plně připraveni čelit všem nástrahám cestování po Itálii. Dnes chceme navštívit Florencii a Pisu, poté se někde konečně okoupat v moři a nakonec to zapíchnout někde za Livornem. Podaří se nám to?

Florencie a Pisa

Domnívám se, že teď je ta správná chvíle k sečtení všech křivd, kterých se ta italská prasata dopustila na Ráďovi, slušném českém řidiči. Po překročení rakousko-italských hranic jsme byli svědky řady zarážejících situací. Už jsem zde zmiňoval předjíždění à la "čára není zeď" a permanentní hrubé porušování rychlostních omezení, ale to nepovažuji za tak zásadní. S tím se člověk setká i na té naší rodné hroudě. Daleko větší hardcore je jejich styl jízdy ve městě. Neplatí zde ani elementární pravidla typu "na červenou se stojí" nebo "ta trojúhelníková značka je 'dej přednost v jízdě'". O řazení do pruhů před křižovatkou radši ani nemluvím. Stejně tu většinou žádné pruhy nenajdete, jezdí se jen tak. Tuto skutečnost jsme pochopili poměrně brzo a když se tak chtěl před nás ve Veroně zprava nacpat jeden týpek v audině, spravila to Ráďova důraznost a můj krátký, ale jasný finger.

Já a Florencie (Foto: Tomáš R.)

Neuvěřitelný zážitek jsme však zažili v Bussolengu, když jsme hledali hotel. Okolí Lago di Garda je poměrně členité. V jednu chvíli jsme proto byli nuceni překročit řeku přes velmi úzký most, kde byla doprava vedena kyvadlově a řízena pomocí semaforu. V momentě našeho příjezdu k mostu svítí červená. Ráďa proto zastavuje a čekáme na zelenou. Boreček těsně za námi však s klidem Angličana vyhazuje blinkr, objíždí nás a na ČISTOKREVNOU ČERVENOU přejíždí most. Mysleli jsme, že nás vomejou.

Ve Florencii se do toho začínají motat ještě motorkáři, i když "motorkář" asi není to správné slovo. Jsou to jezdci na skútrech, my si je však pracovně označujeme jako "mopedy" a většinou přikládáme nějaký jadrný přívlastek. Na skútrech tu jezdí kdekdo. Staří, mladí, muži, ženy, džíňáci i kravaťáci. Zdejší oblíbenost tohoto typu vozítek se dá vcelku pochopit. Kdybych měl denně parkovat v úzkých uličkách Florencie nebo se prodírat římskými magistrálami, taky si nepořídím hummer. Méně však už chápu, jakým způsobem Italové své skútry používají. Bezhlavě se derou vpřed, předjíždějí zleva, zprava, vrchem, spodem a se semafory si taky hlavu nelámou. Nevím, kde nechali pud sebezáchovy. Ale to se týká i chodců. Poslední kapkou v poháru italské ignorance byla situace, kdy jsme na jedné křižovatce v Římě, minimálně pět pruhů v každém směru, potkali babičku, jak si to trajdá napříč naprosto beze strachu. U nás se říká, že silnější pes m*dá, v italské dopravě to platí dvojnásob.

Katedrála Santa Maria del Fiore (Foto: Tomáš R.)

No ale to je v tuto chvíli jedno. Vjíždíme do Florencie a doufáme, že se nebude opakovat naše zklamání z Benátek. Florencie je však krásná. Je tu zmatek, mumraj turistů a i na silnicích je to samozřejmě divoké. Ale žije to tu, dýchá to tu. Ve Florencii žijí lidé. Benátky jsou pouze turistická atrakce. Obcházíme nejznámější památky a přestože se u žádné nedostáváme dovnitř (jednak je ještě příliš brzo a jednak, například u florentské Akademie, kde je umístěna socha Davida, je už v těchto raních hodinách fronta až za roh), zhusta nasáváme místní atmosféru. Koneckonců domy a kostely jsou krásné a bohatě zdobené i zvenčí. Po menších komplikacích se mi dokonce daří poslat i pár pohledů.

Pisa je po Florencii druhé z měst, kde se bohužel můžeme zdržet je krátce. Vzhledem k tomu, že počítáme s občasným spaním na hotelích, což zásadně pustí žilou našim železným zásobám éček, musíme náš itinerář upravit. Šikmou věž v Pise si však nemůžeme odpustit, přestože krapet prší. I my přece musíme udělat těch pár typických fotek:


Pisa (Foto: Tomáš R., resp. Autor)

You are drunk?

Vůbec se té servírce nedivím, že nás považovala za ožralé. Musel si to o nás myslet kdekdo. Prakticky celou dovolenou totiž ujíždíme na jedoduchých polointeligentních hláškách a tlemíme se jako chovanci Jedlárny, a to se jim ještě musím omluvit. Kdyby nás viděli, možná by se tím přirovnáním cítili uraženi. Ale vy vlastně vůbec nevíte, kde teď jsme, že?

Pobřeží je tady sice kamenité, jsme však stateční (Foto: Tomáš R.)

Po návštěve Pisy jsme se vydali podél pobřeží směrem na jih. Chtěli jsme se někde konečně vykoupat v moři a pak najít nějaký hotel, nejlépe i s hospodou. Musím se přiznat, že jsem ještě nikdy nebyl na klasické dovolené u moře ve smyslu písečná pláž, moře, opalování, beach volejbal atd. A nelituji toho. Tam dole pod Livornem jsem se totiž asi deset minut cachtal v moři, pak půl hodiny ležel na dece a už jsem si říkal: "Kdy už, sakra, pojedem? Nudím se." Moři tedy bylo učiněno zadost a nás opět čekalo martyrium s hledáním nějakého vhodného hotelu. Sprchou a postelí bychom totiž nepohrdli.

Bylo nám jasné, že hotely přímo na pobřeží budou nechutně drahé. Chtěli jsme proto dojet někam dál do vnitrozemí, na toskánský venkov. Po několika slepých výstřelech zastavujeme u něčeho, co by při troše dobré vůle mohlo vypadat jako hotel či penzion. Doprovázen Tomem opět vyrážím na průzkum. Narážíme na dámu, která však bohužel vůbec neumí anglicky a její manžel, který se ukazuje posléze, jakbysmet. Jsme ale lidi, ne? Máme ruce a nohy, že jo? Pomocí gest a základních anglických slovíček se nakonec dozvídám, že na tomto místě to teda nepůjde, ale že kousek dál leží vesnice Casale Marittimo, kde by se snad nějaké ubytování sehnat dalo. Vedle svých úsměvů mi na cestu dávají i mapu. Jsou to velice milí lidé.

Vydáváme se tedy dál, Casale Marittimo je vzdáleno jen několik kilometrů odsud. Popravdě, dost možná jsem ještě nikdy neviděl líbeznější vesničku jako je tato. Způsob, jakým zde nacházíme nocleh se mi asi taky navždy zapíše do paměti. Casale Marittimo má velmi úzké a spletité uličky, opět se proto držíme osvědčeného schématu ve stylu: Ráďa drží vartu u auta a já se spolu s Tomem statečně vrhám do komunikace s domorodým obyvatelstvem. V první chvíli žádný hotel nenacházíme, nacházíme však kavárnu, kde mi příjde možné se zeptat. Majitelé kavárny jsou opět velice ochotní, volají nevímkam a když zjišťují, že tam jsou už všechna místa obsazena, posílají svou asi šestiletou dceru Rosu, aby nám ukázala cestu do La Fattoria della Gioiosa.

Tam vzadu za mnou je ta kavárna. Posílám pozdrav (Foto: Tomáš R.)

Casale Marittimo (Foto: Tomáš R.)

Zde opět komunikuji s recepční a servírkou v jedné osobě ohledně podmínek ubytování. Hoši, vím, že s tím asi nebudete souhlasit, ale je to imho mimochodem nejkrásnější holka, kterou jsem v celé Itálii potkal. Ubytování stojí hodně, raději ani nebudu psát kolik, ale nakonec přijímáme. Už se nám nikam dál nechce. Dáváme si chálku, sprchu a postel. Pro dnešek už stačí.

Žádné komentáře:

Okomentovat