neděle 23. února 2014

Kde končí workoholismus?

K workoholismu mám silné sklony zhruba od doby, kdy jsem začal závodně tančit, což je v tuto chvíli už bezmála 7 let. Od té doby funguju v takových cyklech. Energii a entuziasmus střídá deziluze a vyčerpání. Až se divím, jak je možné, že se to tak přesně opakuje. Popravdě řečeno, sám nevím, jak z toho ven, takže tady nečekejte nějaké rady či návody. Pokusím se pouze popsat svůj stav, třeba se v tom sami uvidíte a najdete tak jednu ze svých problematických stránek.

Fáze 1: Fénix  

Workoholický kolotoč vždy začíná nějakou motivující událostí. Může se jednat o můj vlastní nápad nebo rozhovor s někým jiným. Taky to může být zpočátku nevinně vypadající rozhodnutí, které mě posléze strhne. Ač životní pesimista a negativista, pociťující podstatnou část svých dnů neurčitou existenciální úzkost, mám ten Boží dar, že si skoro na všem dokážu nalézt to zábavné a pro všechno se nadchnout. Trošku si to protiřečí, já vím, ale je to prostě tak. Nadšení pro nadějnou myšlenku mi brání cokoli odmítnout bez ohledu na vlastní časové možnosti. Skepticismus a vědomí vlastní nedokonalosti mě pak nutí dělat všechno na plné pecky. A na problém je zaděláno.

Ilustrační obrázek - Fénix (Zdroj: wikipedia.org)

Všechno černé je však ještě daleko. V tuto chvíli mám neuvěřitelné množství energie, která ovládá moji negativitu tak, že se snad navenek jevím i jako optimista. Každopádně makám, dělám všechno proto, aby se ta inkriminovaná myšlenka co nejrychleji rozvíjela a celé se to hýbalo dopředu. A když nic nedělám, aspoň o tom přemýšlím. Relativně málo spím. Nepotřebuji to. Žiju prací, která mě baví a jde mi od ruky. To mi dodává energii. 

Když nad tím tak přemýšlím, je neuvěřitelné, co excitovaný lidský mozek dokáže. Četl jsem výsledky jednoho výzkumu o této problematice, ve které bylo potvrzeno, že lidé, kteří jsou neustále zaměstnávání zábavnými a motivujícími činnostmi, de facto nepotřebují spát. Ale to jsem trošku odbočil.

Fáze 2: Dostihový kůň

Oproti počáteční fázi je toto období trošku volnější. Přesto však, když se na můj režim podívá někdo jiný, zpravidla mu připadá jako zběsilý závod. V posledních dnech jsem totiž poněkud zanedbával ostatní činnosti a teď potřebuji všechno dohnat. Ve všem chci být nejlepší. Bohužel jsem pouze člověk a i když pracuji hodně, mnohem víc než jsem schopný dlouhodobě zvládat, zákonitě přichází první malé neúspěchy. Neplním nároky, které jsem na sebe sám vložil. Zatím si z toho však příliš nedělám. Bojuju dál a mám pevnou víru, že se to celé zlomí a v dobré obrátí.

Ilustrační obrázek - dostihový kůň (Zdroj: wikipedia.org)

Fáze 3: Vlk zahnaný do kouta

Únava. Bože, já jsem tak unavený. To, pro co jsem tak pracoval, jsem nesplnil nebo splnil pouze částečně. Nebo splnil úplně, ale v zápětí si nastavil novou laťku. Je potřeba makat dál, ale už skoro nemůžu. Chce se mi spát. Zakousnu se: "On your feet, soldier. Stand up and fight. Cíl je na dostřel. Dosáhneš ho a to ti dodá energii."

Jedu dál, avšak jsem už vytržený z reality. Nevnímám dění kolem sebe. Po svých blízkých štěkám, jsem vznětlivý. Často se mi střídají stavy euforie, zlosti a smutku. Toužím po boji, agresivním fyzickém boji s někým nebo něčím. Hledám nepřítele. On však neexistuje. Anebo existuje? Ano, jsem to já. Já sám jsem sobě nepřítelem. Nenávidím se. "To je všechno, co zvládneš, ty sračko? Chtěls makat? Tak si to vyžer!"

Ilustrační obrázek - vlci (Autor: Iam_photography v licenci CC)

Pracuju dál a tempo je stále vysoké, ale už nechci. Pouze se trestám. Masochisticky si užívám svoji ubohost a nedostatečnost. Chtěl bych odjet někam daleko a tam pár dní jen tak meditovat, ale nikdy se k tomu neodhodlám. Brání mi v tom vědomí odpovědnosti vůči svým povinnostem a plánům. Není cesty zpět. I když si chci odpočinout, už toho nejsem schopen. Když si lehnu a jen tak zavřu oči, hlavou se mi honí výčitky, že nic nedělám.

Fáze 4: Apokalypsa

Dříve nebo později to příjde. Může to být například brutální hádka s člověkem, kterého mám moc rád, nebo zpití do němoty nebo i fyzická nemoc. Zbývá potom pouze pocit prázdnoty a hnusu nad sebou samým.

V týdnech a měsících po výbuchu je všechno tak, jak by mělo být. Pracuju a trénuju přiměřeně svým možnostem a hlavně jsem psychicky stabilní. Nevyletím pro každou maličkost. Trvá to však jen do doby než dobiju baterky a opět získám pocit, že něco "zvládnu". Samozřejmě nevidím problém v práci samotné, jde asi spíš o to, že nejsem schopen něco dělat jen tak. Ve všem se snažím být perfektní a jednou mě to asi zničí. Pokud byste měli nějaké nápady na vykročení z tohoto bludného kruhu, nechte koment. Budu vám vděčný.

Žádné komentáře:

Okomentovat