úterý 4. února 2014

Jak zvládnout panický strach?

*Předem upozorňuji, že článek se netýká tzv. panické poruchy, jakožto psychické poruchy charakterizované opakovanými záchvaty intenzivního strachu, které vznikají náhle bez zjevné příčiny.

Zažili jsme to snad všichni, minimálně v dětství. Při chůzi nočním městem, např. v parku nebo na jiných odlehlých místech s nepřehledným terénem, doma po skouknutí nějakého hororu nebo při čtení knížky - thrilleru. Dostaví se bušení srdce, dech se zrychlí, člověk má tendenci se neustále otáčet, všech pět smyslů intenzivně skenuje okolí v pátrání po případné hrozbě. Řeč je o panickém strachu. Mám pro vás pár tipů, jak ho zvládat.

Co je to strach? Nechme promluvit Wikipedii:

"Strach je emoce, vznikající jako reakce na hrozící nebezpečí. Jde o normální reakci, která má jedince připravit na útěk, únik nebo obranu. Strach motivuje k vyhnutí se nebezpečí nebo útěku před ním. Kde to není možné, tam se často mění na agresi."

Ilustrační obrázek (Zdroj: wikipedia.org)

Strach tedy nelze označit za emoci vyloženě negativní. Pomáhá nám předcházet krizovým situacím a někdy je i řešit. Panický strach nám však neprospívá naprosto ničím. Velmi často se dostavuje bez přítomnosti reálné hrozby, pouze na základě vlastních představ a i když nebezpečí opravdu hrozí, panika je v té chvíli poslední věc, která by nám mohla pomoci. Jejím charakteristickým průvodním jevem je totiž mj. i snížení racionální kontroly nad vašimi reakcemi. A to může být v některých situacích velice nebezpečné.

Představte si scénář. Kráčíte si to tak karpatským hvozdem, když se před vámi najednou objeví medvěd. Je to naprosto reálné nebezpečí, váš strach je tedy přirozený. Kdybyste ho neměli, pokračovali byste v chůzi a medvěda byste se pokusili třeba i podrbat za ušima, což by se vám samozřejmě nevyplatilo. Co se ale stane, dáte-li průchod strachu panickému? Začnete utíkat a medvěd vás samozřejmě dožene a napadne. Odborníci v těchto okamžicích doporučují pozvolný ústup. Propadnutí panice, stejně jako šílená statečnost, končí smrtí.

Pomalu se dostáváme k meritu věci. Dát průchod panickému strachu tedy nechceme, jak mu tedy odolat? Na internetu jsem četl něco o relaxaci, uvolnění svalového napětí a hlubokém dýchání. Podle mě je to prospěšné jen zčásti a pouze v některých situacích. Navíc, zklidnění je v těchto situacích velmi složitá záležitost. Nicméně připusťme, že se zklidnit dokážeme. V jakých případech je tento postup vhodný? Když jste doma, právě jste se dodívali na horor a při cestě na WC jste získali pocit, že vás někdo pozoruje. V tuto chvíli určitě pomůže zhluboka dýchat a uvolnit se. Přece víte, že tu nikdo není. Nic vám nehrozí.

Jestliže však z nějakého důvodu musíte projít například tím nočním parkem, je tento postup bezcenný a skoro bych řekl, že až nebezpečný. Budete-li sluníčkově vyrelaxovaní a klidní, pak v případě, že se skutečně objeví hrozba, nebudete mít dostatek fyzického potenciálu k jejímu odražení. Zmlátí vás a okradou dřív, než si vůbec stihnete uvědomit, odkud to přišlo. V takovýchto okamžicích se naopak musíte udržovat v pohotovostním režimu. Jak to ale udělat a zároveň nezačít panicky utíkat při každém šelestu? Odpověď je schovaná už v úvodní definici strachu. Je to agresivita.

Ilustrační obrázek (Zdroj: pixabay.com)

Samozřejmě nemyslím, že byste měli zakroutit krkem každé veverce v okruhu padesáti metrů. Vědomá příprava na boj však pomáhá. Strach je přirozený následek hrozby, boj je pak jeden z jejích možných vyústění. Nelámete tedy sami sebe snahou o "nepřirozené uklidnění", situace není vhodná pro uklidnění. Zůstáváte ve střehu a připraveni, pouze jste si dopředu zvolili boj jako jediné řešení případného konfliktu. Sám jsem tomu nevěřil, dokud jsem si to nevyzkoušel, ale právě odmítnutí útěku a rozhodnutí bojovat vás samo od sebe psychicky zklidní tak, že se v následujících chvílích dokážete za všech okolností rozhodnout racionálně. Jste v bojovém režimu, zde není pro emoce místo.

Jako příklad bych uvedl svoji asi rok starou zkušenost. Šel jsem se projít podél řeky. V jednom místě jsem se otočil a viděl jsem, že za mnou běží pes, odhadem tak čtyřletý vlčák. Nevím, jak to máte vy, ale situace jako tahle ve mně paniku vyvolat dokáže. Chtělo se mi začít utíkat, ale ovládl jsem se. Přepnul jsem do berserk modu a sám pro sebe zařval: "Tak pojď, ty hnusná bestie, ochutnám tvojí krve." Pes se zastavil tak 15 metrů přede mnou, chvíli jsme se na sebe dívali a pak zmizel, možná si ho zavolal pán. Celou tu dobu od okamžiku, kdy jsem si zakázal útěk, jsem přitom zůstal ledově klidný, racionální. Byl jsem připravený bojovat a byl jsem připravený i disciplinovaně ustoupit, protože i to se počítá. Pouze jsem odmítnul utéct.

Nemám patent na rozum, ale doporučuji vám to zkusit taky. Okamžik, kdy se o vás bude pokoušet panika, zcela jistě dříve nebo později nastane. Zkuste si v tu chvíli říct: "Budu se bít." Možná žádné nebezpečí nenastane. Možná nastane a vy třeba i utečete. Jsem však přesvědčený o tom, že v danou chvíli budou vaše rozhodnutí naprosto racionální, že zvolíte adekvátní řešení.

Žádné komentáře:

Okomentovat