čtvrtek 2. ledna 2014

Po delší době na tanečním parketě

Co vám budu vykládat? Prakticky celé svátky jsem jenom seděl u kompu nebo televize, cpal se cukrovím a s blahobytným výrazem na tváři kynul. Ne, že by to bylo vidět na mojí váze, od předků jsem zdědil štíhlost až vychrtlost. Nicméně svaly ochabují a tuším, že s fyzičkou to taky nebude úplně nejlepší. Za takových okolností bývá návrat k fyzickým aktivitám zpravidla krušný, k našemu dnešnímu tréninku, prvnímu po 14 dnech, jsem proto vzhlížel s jistými obavami. Ukázaly se jako opodstatněné.

Ilustrační foto (Zdroj: wikipedia.org)

Kdyby mi někdo řekl, ať nějakým způsobem zhodnotím svůj běžný taneční trénink, použil bych tři kritéria. Sranda, umění, zlepšení. Sranda musí být. Pokud je na tréninku nuda, blbá nálada a vládne pesimismus, je to špatně. Ti z vás, co četli jeden z mých předchozích článků, velice správně namítnou, že původcem těchto vopruzů jsem většinou já sám. Ano, je to pravda. Někdy si nemůžu pomoct, to však neznamená, že by mě takové stavy těšily. 

Druhé kritérium jsem nazval honosně "umění". Nedělám si iluze, že by moje maličkost na parketě vytvářela cokoli uměleckého, jde mi spíš o ten vnitřní pocit. Tanečníci ho jistě znají a dají mi za pravdu. Nevím, jak to popsat. Je to jako když v autě zařadíte rychlostní stupeň, synchro převodovky zapracuje a vy si užijete ten okamžik, kdy do sebe ozubená kola zapadnou a dostanou se do záběru. Tančíte svoji variaci a najednou to zafunguje. Ten obrovský soubor maličkostí, které dohromady dělají tanec, najednou zašlape, jak má. Je to taneční orgasmus.

V neposlední řadě by to celé také mělo vést ke zlepšení. Úplně pro zábavu a vlastní iracionální pocity samozřejmě netrénujeme. Musím odcházet s vědomím, že došlo k posunu. I toto se mnohdy dost špatně kvantifikuje. Stačí však, když člověk ví, co celou dobu dělal, na co přitom myslel a co konkrétně se snažil udělat líp. Zdaleka to není pravidlem.

A jak to teda bylo dneska? Sranda byla. Dneska bych dokonce řekl, že obzvlášť. Ač jsem byl nucen vstávat v nekřesťanskou hodinu, 7:30, celý den jsem si udržel sluníčkovou náladu. Na partnerku jsem se po té době docela těšil. (Záměrně píšu docela. Kdybych napsal "moc", stoupne jí to do hlavy:) A své pozitivní emoce jsem jí dal pocítit mimořádnou sadou vysíracích poznámek, až jsem se mnohdy začínal sám sebe bát. Sranda ale byla bohužel všechno, co dneska bylo. Většinu tréningu jsem zápasil s vlastním tělem, nějak nechtělo poslouchat. Taky jsem trpěl akutní plicní nedostatečností hraničící až s chrlením krve. A celé to bylo takové tuhé a hrbaté. Pár světlejších okamžiků se vyskytlo. Třeba taková druhá dlouhá stěna ve waltzu, máme tam dost libové figurky a to je právě to místo, kde u mě taneční orgasmus přicházi nejčastěji. Dneska to bylo fajn, ale do orgasmu daleko. Co se posledního kritéria kvality tréninku týče. Když zavřu obě oči, pro tentokrát rezignuji na možnost tanečního progresu, tak si dovolím tvrdit, že závěrečná posilovací půlhodinka aspoň k něčemu byla. Příště snad nebudu taková troska.

Žádné komentáře:

Okomentovat