středa 1. ledna 2014

PF 2014

Všem čtenářům tohoto blogu bych chtěl tímto do nového roku 2014 popřát všechno nejlepší, hodně štěstí, lásky, spokojenosti, úspěchů a hlavně zdraví. Starý rok zmizel v propadlišti dějin. Využiju tedy této příležitosti a pokusím se několika větami zhodnotit, co přinesl.

Autor: Sally Mahoney v licenci CC

Minulý rok touto dobou jsem už asi spal, 2. ledna 2013 jsem totiž nastupoval do nového zaměstnání na pozici technického pracovníka ve zkušebně a laboratoři společnosti PSP Engineering a.s. Mám už tak za sebou první rok a mohu říct, že je to "fajn práce v bezvadném kolektivu". K vyššímu levelu, tedy "super práci v bezvadném kolektivu", tomuto zaměstnání chybí jen trochu více intelektuálních výzev a méně rutiny. Chtělo by to trochu víc takových služebních cest jako do Čížkovic nebo Ostravy nebo víc problémů s výpalem křídy na vápno. Baví mě to. Člověk ale asi nemůže chtít příliš a navíc, kdo ví, s čím tento rok příjde. Třeba těch výzev přinese tolik, že to až pěkné nebude. Kdo ví?

Po pěti krušných, leč svým způsobem krásných letech jsem v červnu dokončil studium na Fakultě chemické, VUT v Brně. Poslední měsíce a týdny však byly hodně tvrdé. I po takové době se mi dělají mžitky před očima, když si vzpomenu, že v den, kdy se měly diplomové práce odevzdávat do tisku, jsem já ještě zuřivě měřil. No a pak ty státnice. Víte, když osm a půl hodiny děláte ve fabrice, fakt se vám pak už odpoledne nechce učit. No ale nakonec jsem to zvládl a dokonce velmi dobře, u promoce mi za to dali Cenu děkana a poslali pár papouchů na účet. Co víc si přát?

Z anafylaktického šoku, způsobeného hektickým zakončením studia, jsem se otřepal velice rychle a nechal jsem se svým vedoucím diplomové práce zviklat na další spolupráci v rámci doktorského studia a zaměstnání v Centru materiálového výzkumu. Mohl bych se tady rozepisovat o tom, jak mě neskutečně vytočily vstupní formality spojené s nástupem do CMV, ale konec dobrý, všechno dobré. Už to nebudu rozpitvávat. Spíš prozradím, že od začátku Ph.D. studia trpím těžkou motivační krizí, která trvá dosud. Zatím se však snažím být statečný. Třeba mě ta věda zase chytne.

V květnu, tedy ještě před státnicemi, jsem učinil jedno ze svých kontroverzních rozhodnutí. Po roční pauze jsem se opět vrhnul na tanec. Partnerka z toho bude asi trošku smutná, ale musím říct, že už to není jako dřív. Za celou dobu, co jsem se tomuto sportu věnoval, a vlastně ani teď nepochybuji o tom, že můj vstup do tanečního světa před těmi šesti lety byl jednoznačně správná věc. O svém come-backu však to samé říct nemůžu. Ne, neříkám, že to byla chyba. Jen se mi na to nějak nedaří udělat názor. Uvidím, kam to povede.

Na druhou stranu skutečnost, že se mi v Dřevohosticích podařilo zorganizovat taneční kurzy pro dospělé, hodnotím pozitivně. A není to jenom o penězích, i když přiznávám, že jsme díky tomu měli trošku veselejší Vánoce. Baví mě to. Sešla se tam totiž parta neuvěřitelně příjemných a vtipných lidí. Bylo by fajn, kdyby se mi na ty Dřevohostice podařilo nějakým způsobem navázat, třeba i jinde. Vůbec bych se nezlobil.

"And last, but not least..." Jsem moc rád, že jsme s M. stále spolu a že se máme rádi. Někdy víc, někdy asi trošku míň, ale stále hodně. Jsem rád, že mám svoji rodinu. Netroufl bych si říct, že nám to v rodině klape. Jak by taky mohlo, když jsou rodiče rozvedení a celá matčina strana do krve rozhádaná. Ale i tak, prostor pro vděčnost tady leží určitě. Nesmím taky zapomenout na mého nejlepšího kamaráda, T.R., a další kamarády (mohl bych vyjmenovávat do nekonečna). Bez nich by bylo na světě hodně smutno.

Takže jak to shrnout? Do nového roku se dívám s mírným optimismem. Problémy jsou a budou vždycky, pokusím se s nimi ale nějak porvat. Držte mi pěsti.

Žádné komentáře:

Okomentovat