sobota 11. ledna 2014

O úskalích pařby Rome: Total War za Řecko

*Předem upozorňuju, že obsahem tohoto článku nejsou žádné hlubokomyslné filozofické úvahy, leč pouze strohý a syrový popis virtuální reality. Kdo nepaří, nemusí číst dál:). Bude to totiž možná trochu delší než obvykle.

Už několikrát jsem na tomto místě zmiňoval, že jsem v minulosti často a rád popouštěl uzdu svým latentně agresivním sklonům nad počítačovými hrami. Začalo to na osmibitech, pokračovalo přes Win98 a kulminovalo někdy v éře WinXP. Poté se můj vývoj zastavil, nadále jsem už neměl čas ani potřebu objevovat nové hry. Svou roli v tom hrály jistě i zvyšující se hardwarové nároky nových kousků, na které můj stroj nestačil. Pařil jsem samozřejmě stále a i teď si sem tam něco jen tak pro radost nainstaluju, ale vždy už volím pouze ze starých, známých her. Rozhodně je z čeho vybírat, nejoblíbenější z nich je však asi klasická tahovka, Rome: Total War. Myslím tím samozřejmě jedničku, snad nemusím představovat.

Ilustrační obrázek: řecký generál (zdroj: http://www.totalnivalka.cz)

Imperiální kampaň v RTW jsem dokončil už několikrát, prakticky vždy jsem však vedl jednu z římských frakcí. Je to totiž nejzajímavější. Po nekompromisní likvidaci nárůdků v okolí centrálního středomoří si užijete brutalitu občanské války a postupné vytláčení nepřátelských legií z Apeninského poloostrova. Občanská válka většinou není snadná záležitost. Jakkoli jste už v době jejího vypuknutí zpravidla nejsilnějším státem na světě, proti vám se postaví tři silné frakce se špičkovou a velmi zkušenou armádou. Kromě toho musíte samozřejmě bojovat i na dosavadních frontách. Klíčem k úspěchu je dostatek financí, proto jsem se vždy snažil před jejím vypuknutím držet co nejvíce bohatých jižných provincií a na sever, do Galie, neřku-li zaostalé Germánie, jsem se moc nepouštěl. Pořád se to tam bouří a nic z toho.

Nedávno jsem se však rozhodl, že bylo Říma dost a někdo by mu měl už konečně natrhnout p*del. Při rozhodování o tom, kterou frakci poctím svým ušlechtilým vedením, padla volba na Řecká města. Víte co, Egypťané a Kartáginci mají image přiteplených buzíků, Germáni a podobné barbarské kmeny, co žerou lidské maso a pijí krev, jsou zase maskulinní až moc. Zvolil jsem tedy zlatou střední cestu drsňáků s charakterem. Taky mě lákala představa nepřátel tříštících se o kopí mých obrněných hoplitů. Co se obtížnosti týče, zvolil jsem samozřejmě možnost "velmi těžké" jak pro bitvu, tak pro strategickou mapu.

Ilustrační obrázek: hoplité vs. legionáři (zdroj: http://www.twcenter.net)

Řekové nezačínají v příliš dobré pozici. Jejich državy jsou roztahané od Sicílie po Malou Asii a není jich příliš. V Malé Asii hrozí Seleukovci a Pontus, na Balkáně se roztahují Makedonci a ze západu se tlačí římské legie. Uvědomil jsem si, že dříve než začnu nějak více expandovat, je nutné konsolidovat situaci, zmenšit hranice a především ovládnout moře, jelikož tímto je možné vyšachovat nejhrozivějšího nepřítele, Řím. Pergamum v Malé Asii jsem proto obětoval, ponechal ho prakticky bez ochrany a záhy ho ztratil po útoku Pontské hordy. Zato pozice na Sicílii, jakkoliv jsou také poněkud odřezané od centra státu, jsem se rozhodl držet za každou cenu. Ztráta Syracus by totiž znamenala zásadní přiškrcení rozpočtu, což jsem si už nemohl dovolit. Kdyby se mi naopak podařilo Sicílii ovládnout a vypudit z ní Kartágo a hlavně Scipiovce, změnil by se tento ostrov, vzhledem k hegemonii mého loďstva na moři, na ekonomický motor tolik potřebný v počátcích kampaně. Znamenalo by to bohaté provincie bez nutnosti obsazení silnou posádkou. Sicílie musela být dobyta a to rychle, než se Makedonci a Brutovci vzpamatují a pocuchají mě v samotném Řecku.

Po úspěšném tažení na Sicílii a námořní blokádě římských frakcí stála v cestě další expanze Makedonie. Likvidace tohoto státu byla snadná, finančních prostředků bylo již dostatek a kromě toho jsem se mohl spolehnout na svoji armádu, která tažením na Siciílii už přece jen nasbírala nějaké zkušenosti. Naproti tomu Makedonci, snad kromě pár jednotek Phalanx Pikemen, proti mě nepostavili nic nebezpečného. Jakkoli bylo tažení v Makedonii rychlé a hladké, objevily se první náznaky, že jsem si se svými hoplity příliš do oka nepadl. Vyhrával jsem, to ano, avšak většinou to bylo spojeno s poměrně značnými ztrátami. Mnohem většími než jsem byl zvyklý, když jsem vedl Řím.

Ilustrační obrázek: Phalanx Pikemen (zdroj: http://rtw.heavengames.com)

Tento znepokojivý fenomén se naplno projevil později, při mé invazi do Itálie, kde jsem utrpěl několik ostudných porážek. Ze záčátku probíhalo všechno hladce, Brutovci i Scipiovci se vyčerpali neustálým zbrojením, přičemž všechny jejich armády se mi podařilo zlikvidovat už na moři při jejich marném pokusu o přesun na pozice. Brutovce jsem roznesl na kopytech během dvou tahů a Scipiovci se zlikvidovali vlastně sami, když nezvládli rostoucí nespokojenost obyvatel své jediné provincie, která se jim poté vzbouřila. Držel jsem tedy jih Itálie a brousil si zuby na samotný Řím, který však byl obsazen silnou armádou SPQR. Shodou okolností jsem zrovna v tu chvíli do zbraně povolával nový typ jednotek, Armoured Hoplites, v bitvě o Řím jsem si tak chtěl užít schopností těchto frajírků, nepočítal jsem s ničím jiným než s vítězstvím. Jaké pak bylo moje překvapení, když na bitevních statistikách viselo "Crushing Defeat" a nějaký eunuch přitom fistulkou sděloval, že: "Enemy's victory could not be bigger!" Byl jsem nasraný a zostuzený, dlouho jsem nezažil takovou porážku, moje mužská ješitnost byla krutě uražena, což mohla smýt jedině krev těch římských pacholků. To, co zbylo, jsem teda přecvičil, doplnil dalšími jednotkami a vrhl znovu do boje. "Clear defeat." Ku*vaaa, co to je?

Každá z obou porážek byla trošku jiná, podobaly se ale značně. V prvním případě Senát a lid římský, protentokrát v obraně, ponechal centrum takřka prázdné, zatímco na křídlech velmi záhy získal převahu. Moje nepočetná a ještě k tomu slabá Greek Cavalry tento nápor nedokázala zastavit. Legie se poté stočila a napadla moji linii z obou boků. Samozřejmě jsem na tuto možnost pamatoval a měl jsem její kraje zabezpečené pootočenými hoplity, ti však drželi nápor sami. Uprostřed linie jsem měl stovky mužů, kteří tam byli k ničemu, a já je nemohl včas otočit a dostat do výhodnějšího postavení. Navíc se stalo něco neuvěřitelného. Křídelní hoplité se docela drželi a nic nebylo ztraceno, pak však přišel frontální útok nepřátelských generálských jednotek. Čekal bych, že když se kavalerie vší silou rozeběhne proti pevně zapřeným kopím, skončí jako ražniči. Ne, po pár sekundách se ti moji frikulíní obrátili a začali opouštět bojiště rychleji, než bych považoval za milé. Zbytek už byl jenom trápení, neměl jsem linii, generál vzal roha a mě zůstali jenom ti zoufale rigidní hoplité. Pole poseté mrtvolami.

V druhé bitvě jsem se snažil poučit z předchozího krizového vývoje. Využil jsem faktu, že tentokrát je to Řím, kdo musí útočit, a rozestavěl jsem svoje hoplity na kopec do rohu mapy. Doufal jsem, že takto zneutralizuji hlavní římskou výhodu, schopnost manévrovat. Bitva se vyvíjela vynikajícím způsobem, nepřátelská pěchota krvácela na hrotech mých kopí a já už vyhlížel okamžik, kdy se jejich první jednotka otočí na útěk a já mezi ně vtrhnu se svými koňáky. Co se však nestalo. Římští generálové opět, jako by se nechumelilo, frontálně vrazili do mé linie a ta se velice záhy zhroutila. Snažil jsem se situaci ještě zachránit zuřivým protiútokem svého jezdectva, v pár sekundách však bylo po nich a začali zdrhat. Bylo to neuvěřitelné, ještě nikdy jsem se s tím nesetkal. Čerstvá kavalerie, nahecovaná generálem a "eager for battle" se rozeběhne k mohutnému "charge" proti již bojujícímu nepříteli, který je navíc v početní nevýhodě, a v momentě je fuč.

Ilustrační obrázek: Armoured Hoplites (zdroj: http://www.softpedia.com)

Toto už bylo vážné. Utrpěl jsem dvě porážky, z toho jednu zdrcující, a musel jsem si přiznat, že moje vojenská doktrína platná při vedení legionářů u Řeků nefunguje. Když jsem velel Římanům, mohl jsem se spolehnout, že prakticky ve všech složkách armády, tj. infanterie, kavalerie a artilerie, budou mít moji vojáci převahu. Základním kamenem armády po reformě Gaia Maria byla Legionary Cohort, byla-li tato jednotka místy vyztužena Praetoriány, neměla vzniklá sestava v rámci pěchoty konkurenci. Jestliže měli proti sobě slabší síly, dokázali si velice snadno proklestit cestu davem a bylo možné je využívat i jako rozhodující ofenzivní prvek v bitvě. Důležité však bylo, že i v případě, že čelily pěchotě vyspělé, dokázali se držet i proti přesile. V mých armádách tvořili tito vojáci páteř. Drželi centrum, zatímco jsem rozhodnul na křídlech za pomoci excelentní Roman Cavalry. Tato jednotka je snad nejlepší v celém Rome: Total War, alespoň co se poměru cena/výkon týče. Jistě, někteří protivníci byli obrněnější nebo i silnější v boji, proti mase mých koňáků však stejnak neobstáli. Po ovládnutí křídel to už byly zpravidla jatka. Jen dodám, že součástí mých legií byli samozřejmě i Archer Auxilia, kteří dokázali hodně účinně odpovídat na nepřátelskou střelbu a nezřídka, zvlášť bylo-li těchto jednotek v armádě víc, dokázali obrátit protivníky na útěk dřív než se vůbec dotkli mých pěšáků.

SPQR jsem nakonec porazil. Podařilo se mi je vylákat do útoku proti mojí armádě postavené na mostě. Zde jsem měl naprostou taktickou převahu a konečně jsem je zmasakroval. Obsazení Říma však nenechalo chladnými Juliovce, kteří se odhodlali k zuřivém protiútoku. Byla to jediná římská frakce s dostatečným zázemím pro vedení dlouhodobějšího konfliktu a v prvních chvílích boje měla rozhodně navrch. Krizi se mi však nakonec podařilo přestát a přisunutím záloh z Balkánu jsem opět získal iniciativu. Přede mnou však stálo ještě několik těžkých bitev a bylo zřejmé, že svoji armádu nemůžu vést tak jako předtím. Něco jsem musel změnit. Při analýze předcházejících neúspěchu jsem vystihl dva zásadní důvody, proč moji vojáci na římské legionáře nestačili. Prvním z nich byla moje pasivita, příliš jsem se spoléhal, že protivník zaútočí tam, kam já chci a úplně jsem rezignoval na možnost vlastního útoku pěchoty. Když jsem vedl Římany, tak stačilo postavit pěchotu dostatečně blízko na to, aby nepřítele její přítomnost donutila k akci a pak už se rozhodovalo na křídlech. Zde bylo nutné na nic nečekat a z vlastní iniciativy hrnout nepřítele před sebou, aby nestihl svoje muže přeskupit a zaútočit tak, jak já nechci. Druhým důvodem byla slabá křídla. Greek Cavalry zdaleka nedosahuje kvalit Roman Cavalry, neřku-li Legionary Cavalry. Musel jsem se vykašlat na historické souvislosti a na skutečnost, že Řekové na koních příliš nebojovali, a kavalerii posílit. Nepřítel mě nesměl chytit do kleští.

S novou doktrínou jsem se tedy vrhnul do ofenzivních akcí na severu Apeninského poloostrova a v Pádské nížině. A konečně jsem slavil úspěch. Sérií vítězství u Arimnia jsem znovu získal ztracené sebevědomí a po drtivém nástupu proti Pataviu a Mediolanu z prostoru dnešního Slovinska bylo rozhodnuto. Ani odražení útoku na Arretium už nemohlo na mém vítězství nic změnit. Itálie byla moje.

Jak to shrnout? Hrát Rome: Total War za Řím je do jisté míry velmi snadné. Máte k dispozici vynikající jednotky za velice rozumné ceny. Naopak pařba za jiné národy má svá úskalí, zvlášť tehdy čelíte-li kvalitnímu protivníkovi a se svými vojáky si příliš nerozumíte. Porážka římských legií v čele Řecka mi tak činila velké problémy. Samozřejmě jsem mohl nepřítele přečíslit a roznést na kopytech. V době útoku na Řím jsem měl v kapse už nějakých 250 000 denárů, takže peníze nehrály roli. Takhle já to ale nedělám. Ze stejného důvodu, proč jsem se zdráhal nasadit jezdectvo v příliš velké míře, nechci hrát bitvy, v nichž mám naprostou převahu. Radši budu mít malou armádu a na vítězství si počkám, než abych postavil kvantum vojáků a ti pak zašlapali nepřítele do země pouhými svými počty. Nebavilo by mě to.

PS. Ilustrační obrázky jsou zatím nakradené různě po netu. Slibuji, že je co nejdřív je vyměním za vlastní printscreeny.

Žádné komentáře:

Okomentovat