úterý 31. prosince 2013

Sluha dvou pánů v Moravském divadle Olomouc

Na prestižním, výběrovém slučáku našeho gymplu jsme v rozhovoru s paní profesorkou Š. nakousli také její studijní léta na Palackého unverzitě v Olomouci. Během vyprávění také zmínila, že se svou kolejní partou tehdy velice často a rádi chodili do divadla. Byla to pro ni vzpomínka asi trošku smutná. Posteskla si, že teď už k této kratochvíli nemá moc příležitosti. Chytil jsem se toho. Ač teda do divadel příliš nechodím, z vlastní iniciativy jsem byl všeho všudy jednou, mám k nim velmi pozitivní vztah. Nabídl jsem tedy paní profesorce, že bychom mohli jít spolu. Souhlasila.

Jednoho pošmourného prosincového dne, nemocen, avšak nadopován dvěma paraleny a s olynthem v kapse, jsem tedy sbalil svoji milou M., stavili jsme se pro paní profesorku a poté se vydali naším vozem Škoda Felicia 1.3 na výlet do Moravského divadla v Olomouci. Po lehkých potížích s parkováním, ne, nebylo to tak strašné jako ve Zlíně, jsme se na Horní náměstí dostali s luxusním časovým předstihem. A natěšení. Po vzájemných konzultacích jsme se totiž nakonec rozhodli pro komedii Carla Goldoniho, Sluha dvou pánů. Recenze hovořily jasně (1 2 3). I já se tedy pokusím krátce rozebrat, proč se mi během představení smíchy trhala bránice. 

Upoutávka (Zdroj: www.moravskedivadlo.cz)

Divadlo má narozdíl od filmu tu nevýhodu, že jeho umělecká výprava je velmi omezená. Je-li ve filmu nedostatek kvality, je možné to zaplácnout efektními, megalomanskými scénami. V divadle to takhle nejde. Jestliže je režisér neschopný a herci špatní, nezakryje to vůbec nic. Nevýhodu je však možné změnit ve výhodu excelentním výkonem. Činohernímu souboru Moravského divadla se toto bezesporu podařilo.

Čím začít? Určitě výkonem Romana Vencla jako sluhy Truffaldina. Ten chlap je Jedi (čti džedáj:). Pominu-li fakt, že byl téměř po celou dobu představení na prknech a zvládl tak neuvěřitelnou fyzickou nálož, nemohu pominout, že jeho podání, repliky a také kominikace s publikem byly božské. Zejména scéna, kdy ho páni řežou, nebo ta s kolečkovými bruslemi nebo jak popisuje údajnou smrt obou svých pánů. Nedá se zapomenout. 

Čím pokračovat? Svěžím milostným čtyřúhelníkem tvořeným Terezou Richtrovou jako Beatricí Rasponi, Vojtěchem Lipinou jako Florindem Aretusi, Lenkou Kočisovou jako Claricí a Tomášem Krejčím jako Silviem. Opět se jednalo o role fyzicky a někdy také tanečně náročné. Co se tance týče, hlavně Silvio a Clarice měli na počátku představení hodně libovou taneční scénku.

Čím skončit? Živou kapelou. Do divadla teda moc nechodím, ale myslím, že takhle řešit hudbu už v dnešní době není úplně zvykem. Sem to však sedlo, muzikanti se dokonce místy vměšovali i do děje. Nechci však opomenout ani ostatní herce. I oni významnou měrou přispěli k vysoké kvalitě představení, které, přestože bylo vcelku dlouhé, mě ani na jediný okamžik nepřestalo bavit. Odcházeli jsme spokojeni a ne naposledy, určitě se sem ještě vrátíme a už teď se na to těším.

Žádné komentáře:

Okomentovat