pondělí 11. listopadu 2013

Asi nejsem hrdina

Včera večer jsem se rozhodl, že dám po dlouhé době šanci televizi a skouknu jeden díl z cyklu České století, konrétně díl Kulka pro Heydricha. Snímku naprosto dominoval jako vždy excelentní výkon Ivan Trojana jako Františka Moravce, velitele československé rozvědky v Anglii. Ale to není podstatné, zaujala mě jiná věc. Věc vysoce znepokojivá.

Myslím, že se s kýmkoli shodnu na tom, že exekutoři atentátu na Heydricha patří mezi největší hrdiny českého a slovenského národa. Když je člověk voják v době války, musí tak nějak počítat s tím, že se možná nedožije konce a v boji padne. V podstatě ale nemá jinou možnost. Vojenskou službou si pouze plní svoji občanskou povinnost, kdyby odmítl nebo se vyhýbal, skončí jako dezertér přinejlepším v kriminále, spíše ale před popravčí četou. Nemá jinou možnost, avšak stálé má docela slušnou šanci na přežití. V případě Gabčíka a Kubiše (a další stovky československých parašutistů, kteří byli během války vysazeni na území Protektorátu) se však jednalo o něco naprosto jiného. Tito muži souhlasili se svým nasazením na nepřátelském území, byli tam sami, bez kamarádů, s omezenými prostředky a daleko od účinné pomoci. De facto šli na jistou smrt a věděli to. Přesto se přihlásili.

Jan Kubiš a Jozef Gabčík v době svého působení v Anglii (Zdroj: wikipedia.org)

Jako malý kluk jsem velmi rád četl příběhy československých vojáků v exilu. Byl jsem na ně opravdu velmi hrdý a vždy jsem si říkal: "Až budu velký, chci být jako oni!" Nebo: "Až vyrostu, určitě budu taky hrdina!" Jozef Gabčík, narozen 8. 4. 1912, měl v době výsadku na území Protektorátu 29 let, Jan Kubiš, narozen 24. 6. 1913, pak dokonce 28 let, ale byli mezi nimi i mladší. Jan Vavrda, narozen 26. 2. 1922, měl v době výsadku v rámci operace Spelter pouhých 22 let. Mě teď nedávno bylo 25 let. Vyrostl jsem. Jsem už taky hrdina, jak jsem si sliboval?

Samozřejmě problém nejde takto zjednodušovat. Těžko si představit tehdejší situaci. Teď je to úplně jiné, skoro 70 let už žijeme v míru, nikým neohrožováni. Přesto bychom si možná všichni měli položit následující otázky, jen tak pro vlastní sebereflexi.

1) Splnil bych svoji povinnost a nastoupil bych ke svému útvaru v momentě mobilizace v roce 1938?
2) Dokázal bych po odstoupení pohraničí opustit své blízké a odejít bojovat do exilu?
3) Byl bych ochoten se přihlásit k parašutistům, nechat se vysadit na území Protektorátu a v podstatě tak dobrovolně položit svůj život za republiku?

Kdybych měl odpovědět já sám, znělo by to asi nějak takto: Ano, možná ano, s nejvyšší pravděpodobností ne. Brannou povinnost bych zcela jistě splnil, i teď se mi nenávistí otevírá kudla v kapse při myšlence na tehdejší události. Znám se, být v té situaci, chtěl bych zabíjet. Druhá otázka už je složitější, ale svůj odchod do exilu bych si představit dokázal. Odcházel bych jako jeden z mnoha a ta skutečnost by mi dodávala odvahu. Třetí otázka mi ale nahání hrůzu. Nejsem hrdina, toto bych nezvládl. Proto nikdy nezapomenu na ty, co to dokázali. Čest jejich památce.

Žádné komentáře:

Okomentovat