čtvrtek 19. září 2013

Síla motivace

Přerov, restaurace Pivovar, konec srpna 2013, poklidný sobotní večer. Sedím tu se známými z dětství a popíjím pivko, v očích mě trochu štípe kouř. Máme slučák základní školy a dorazilo nás jenom šest včetně mě. Nevadí mi to, protože dva z těch pěti zbývajících jsou mými nejlepšími kamarády. T.R. znám od třetí třídy a J.K. dokonce od první třídy, hned první den naší povinné školní docházky nás učitelka posadila k sobě. V podstatě by stačili oni a byl bych příjemně naladěn, ale i ostatní rád vidím, většinou po delší době. Kecáme a nic se neděje, scéna příliš obyčejná.

Řeči se týkají v prvé řadě toho, jak se máme a co děláme. O T.R. a J.K. samozřejmě vím, vídáme se velmi často nebo jsme aspoň v kontaktu. Ostatní mě mnohdy překvapují. P.B. chodí a běhá Beskydské sedmičky a podobně šílené závody. T.H. rozjíždí nějaký byznys v Brně.

Co dělám já? Před nedávnem jsem konečně dokončil studia, poslední půlrok jsem už dodělával dálkově, protože se mi podařilo se uchytit zpátky doma v Přerově, kde jsem našel fajn práci, která mě dokonce většinou i baví. V dnešní době a v Přerově skoro zázrak. Kromě toho jsem se ještě upsal na dálkový doktorát, příliš však nevěřím, že by se mi ho někdy podařilo úspěšně dokončit. Mám skvělou a úžasnou přítelkyni, kterou po dvou letech miluji snad čím dál víc. Jo, a začal jsem znovu tančit, partnerku mám ze Zlína a brzo plánujeme vyjet na první soutěž. Nic zvláštního se neděje.

Poměrně záhy se kolem mě a J.K. jakoby uzavírá bublina. Začínáme vzpomínat na dobu před dvěma lety, kdy jsme si jako čerství bakaláři mysleli, že svým průlomovým materiálem porazíme mohutnou cementářskou mašinerii a prorazíme na trhu se stavebninami. Což o to, nějaké know-how jsem měli a ten matroš nebyl vůbec marný. Nějak to ale celé vyšumělo, možná nás odradila nutná výše investic, spíš si ale myslím, že nám prostě stačilo to, co máme. Oba tři (byl s námi tehdy ještě jeden) jsme tehdy našli práci a to je vždycky jednodušší než po nocích počítat náklady a navrhovat receptury.

J.K. na to však stále myslí. Přemýšlí o dalších možnostech, co dělat, jestli něco rozjet nebo kde investovat. A mě to neuvěřitelně motivuje. Ne, že bych se nutně do týdne musel stát uznávaným byznysmenem, to vůbec ne, spíš před sebou v tu chvíli vidím dvě cesty. Buď můžu chodit do práce, po práci jít v lepším případě na tréning, v horším případě chlastat do hospody, nebo můžu chodit do práce a po práci na sobě dál pracovat, zlepšovat se a snažit se ve všech směrech a vrchovatou měrou naplnit potenciál, který jsem dostal. Správně je druhá cesta. A toto uvědomění je motivace. Nic víc.

Žádné komentáře:

Okomentovat