středa 25. září 2013

Poučení z krizového vývoje na soutěži v Otrokovicích

V sobotu 21. 9. 2013 jsme se v Otrokovicích zúčastnili Tanečního festivalu TK Gradace Kroměříž, první soutěže v mé novodobé taneční kariéře. Ať už se na výsledek 15/16 v kategorii A-STT dívám z jakéhokoli úhlu, nemohu ho interpretovat jinak než jako jednoznačný neúspěch. Samozřejmě bych se mohl utěšovat myšlenkou, že to opravdu byla první soutěž po roce taneční prokrastinace, ale to mi tak nějak není vlastní. Jestliže byl tedy vývoj soutěže v Otrokovicích krizový, měl bych si z něho vzít nějaké ponaučení. Co bylo špatně?

Jedna z věcí, které byly jednoznačně špatně, avšak které podle mého názoru neměly přímý vliv na náš výkon ani na výsledek, byl fakt, že Míša neměla hotové šaty. Nebyly dostatečně dozdobené a hlavně, neměly závoje. To bylo jak pěst na oko, neskutečně to tam chybělo. Zároveň však musím říct, že to nebyla její vina, začala je šít v dostatečném předstihu. Bohužel si zřejmě zvolila špatný ateliér. Nebudu tady nikoho jmenovat, na to ještě nejsem dostatečně naštvaný, zvlášť vzhledem k tomu, že nedodržení termínů se v praxi běžně děje, ať už se jedná o průmysl, služby nebo cokoli jiného. V takových případech je však věcí dobrých mravů přistoupit na penále, i když není uzavřena smlouva, ve které by byly podobné okolnosti ošetřeny. Jsem zvědavý, jak celá tato epizoda skončí. Jestliže se obě strany nedohodnou na slevě, budu se cítit morálně oprávněný šířit negativní reference.

Ale vraťme se k tématu. Největší krize byl samozřejmě náš tanec, zde je nutné hledat příčinu neúspěchu. Po shlédnutí videa ho charakterizuji přívlastky malý a ztopořený. Malý ve smyslu našeho rámu a vlastně i pohybu. Naše držení bylo jednoznačně malé, nedostatečně strečované a celkově takové uťápnuté. V předvečer soutěže jsme sice měli vcelku pozitivní feedback od Michala Drhy, ale na soutěži se nám nepodařilo zopakovat výkon z individuální lekce. Byli jsme prostě malí. Vinu beru na sebe, je to věc partnera. Co se ztopořenosti týče, mám na mysli fakt, že jsme celou dobu tancovali příliš nahoře. Málo jsme snižovali a nemohli jsme tak tvořit velký, hezký pohyb. Opět beru na sebe.

Abych si však jenom nesypal popel na hlavu a taky se trochu pochválil. Myslím, že se mi až nečekaně podařilo řešit kolizní situace na parketě. Vždycky jsem prostě něco vymyslel, což jsem opravdu nečekal, protože parketová moudrost neboli floor-craft je věc zkušeností a zapomíná se. A já jsem měl teď víc než dostatečnou příležitost zapomenout. Takže to bylo fajn. Pozitivní věc.

Jaké další poučení si můžu vzít? Poněkolikáté se mi potvrdilo, že když se člověk u tance cítí dobře a hezky, vypadá blbě a hnusně. Narážím na fakt, že se mi tančilo fakt dobře. Pominu-li valčík, který byl tak trošku delší než obvykle a už jsem opravdu nemohl, tak jsem měl ze všech tanců docela fajn pocit. Tento pocit byl potom v přímém kontrastu s videem.

No ale to všechno vem čert. Že švadlena nedodrží termín, že tancujeme blbě, i když se cítíme dobře a že nakonec i dopadneme blbě, to všechno se stává a dá se to pochopit. Co mě ale teda neskutečně překvapilo byla míra mého rozladění. Celé mě to tak štvalo, že jsem z toho měl zkažený vlastně celý víkend. A toto je ten skutečný krizový průběh. Přestože jsme byli na první soutěži v relativně vysoké třídě a dopadli jsme, podle očekávání, na hubu, neskutečně mě to štvalo. Proč?

Když jsem se k tancování vracel, říkal jsem si, že to budu brát v prvé řadě pro zábavu. Tanec mě baví, tak se jím nechám bavit a výsledky soutěží nebudu příliš řešit. Jak bláhový byl tento přístup. Je vidět, že se v pětadvaceti letech stále neznám. Nebo spíš stále zapomínám. Kdybych se totiž podíval na svůj dosavadní život, zjistil bych, že nedokážu věci dělat jenom tak. Vždycky to musí k něčemu směřovat.

To ale stále nevysvětluje, proč jsem byl tak naštvaný. Vždyť i když naše taneční výkony snad i někam směřují, špatné výsledky jsou součástí cesty a člověk je může přijímat vcelku bez obav, protože za týden může být všechno jinak. Sportovní tanec je jako objektivně neměřitelná disciplína mnohdy jako na houpačce. I na tuto otázku jsem zřejmě našel odpověď. Když jsem nad tím přemýšlel, tak jsem dospěl k závěru, že teď vlastně nevím, kam patřím. Před rokem a půl, v době přerušení taneční kariéry, jsem v kuse tančil už pátým rokem. Znal jsem svou úroveň. Věděl jsem, které páry mě zaručeně šmiknou a které zase rozsekám já. A pak tam byla také spousta párů, které byly zhruba na stejné úrovni jako já. Jednou jsme porazili my je, podruhé oni nás. Teď nevím vůbec nic. Nevím, jakou mám úroveň, a proto jsem se asi automaticky přiřadil na úroveň tehdejší. To ale nemusí být vůbec reálné, rok jsem nic nedělal a mám taky jinou partnerku.

No nic, vzhledem k nereálnosti obhájení třídy A ve standardních tancích do konce tohoto roku, třídu dopředu snižujeme na B a znovu se popereme o postup zpět. Nebude to lehké, ale vím, že až se vrátíme, budeme sehranější, zkušenější a lepší. Budeme daleko tvrdším soupěřem.





Žádné komentáře:

Okomentovat